Srovnání očekávání banátských a volyňských reemigrantů vracejících se do České republiky po roce 1989

Obsah

Úvod                                                                                                       6

1 Vymezení pojmů „očekávání“ a „životní situace“  7

2 Reemigrace  9
2.1 Úvod. 9
2.2 Migrační proces. 9
2.3       Reemigrace. 10
2.4       Příčiny reemigrace. 10
2.5       Problematické aspekty reemigrace: 11
2.6       Adaptace a integrace reemigrantů. 12
4. Očekávání reemigranta  14
5.Metodologická část 19
5.1 Metoda výzkumu. 19
5.2 Strategie výzkumu. 19
5.3 Sběr dat 20
5.3.1.Techniky sběru dat 20
5.3.2 Definice nástroje zjišťování 20
5.3.3 Jednotka zkoumání 20
5.4. Charakteristika souboru a jeho výběr 20
5.5. Operacionalizace. 21
6. Prezentace výsledků a jejich interpretace  22
6.1. Odchod. 22
6.2 Informovanost o České republice. 23
6.3 Očekávání týkající se sídelní integrace. 25
6.3.1 Forma pobytu. 25
6.4 Očekávání týkající se politické integrace. 26
6.4.2 Přístup k veřejným službám.. 26
6.5 Očekávání týkající se společenské integrace. 27
6.5.1 Sociální struktura a společenský status. 27
6.5.2 Ekonomické zabezpečení 28
6.5.3 Bydlení 29
6.5.4 Mezilidské vztahy. 30
6.6 Očekávání týkající se kulturní integrace. 32
6.6.1 Sociokulturní úroveň majority. 32
6.6.2 Kulturní sebeidentifikace jedince. 34
6.7 Vliv konfrontace očekávání s realitou na životní situaci reemigrantů. 35
6.8 Změny očekávání v souvislosti s časovým vývojem a integrací jedince do společnosti 36

Závěr  39
Bibliografie  41
Anotace  44
Věcný a jmenný rejstřík  45
Příloha 1  47
1.1. Úvod. 47
1.2. Životní situace české menšiny na Volyni 47
1.2.1 Historie osídlení: 47
1.2.2 Charakteristika. 49
1.2.3 Reemigrace. 49
1.2.4 Životní situace volyňských reemigrantů po příchodu do ČR.. 51
1.3 Životní situace české menšiny v Banátu. 53
1.3.1 Historie osídlení: 53
1.3.2 Charakteristika: 54
1.3.3 Reemigrace. 55
1.3.4 Životní situace banátských reemigrantů po příchodu do ČR.. 56

Příloha 2  58
Příloha 3  60
Příloha 4  62
 Úvod

Česká společnost se začala po roce 1989 setkávat s narůstajícím počtem migrantů přicházejících ze zahraničí. Specifickou skupinou mezi těmito migranty jsou příslušníci českých menšin žijících v zahraničí, kteří se rozhodli k návratu do původní vlasti.

Ve své práci bych se chtěla zabývat srovnáním očekávání, se kterými přichází banátští a volyňští reemigranti v období po roce 1989 do České republiky. Tímto tématem chci upozornit na životní situaci reemigrantů, jejíž podoba je podstatně ovlivněna právě představami a očekáváními, které si reemigranti o podobě nového života vytvořili a kvůli nimž byli ochotní opustit své původní domovy a odejít do vlasti svých předků. Tyto koncepty očekávání, se kterými reemigranti přichází, jsou podstatnou součástí procesu integrace do společnosti.

Zjištěné poznatky chci využít především ke zvýšení informovanosti představitelů obecních a městských úřadů, do jejichž obvodů reemigranti přicházejí, neboť kvůli menší početnosti a zdánlivě jednodušší integraci do společnosti, narozdíl od ostatních migrantů, není integrační problematice reemigrantů věnována dostatečná pozornost, a také ke zvýšení povědomí veřejnosti. V kontextu sociální politiky a sociální práce je cíl významný, neboť se týká problematiky migrace a integrace cizinců do české společnosti. Poznatky přinesou informace odrážející specifika a úroveň integrace banátských a volyňských Čechů pomohou lidem pracujícím s těmito reemigranty či žijícím v jejich blízkosti a budou také užitečné při tvorbě programů pro integraci krajanů.

Tyto poznatky by bylo vhodné propagovat pomocí informačních brožur a letáků určených především orgánům veřejné správy, které jsou s banátskými a volyňskými reemigranty v kontaktu. Veřejnost by mohla být s poznatky seznámena prostřednictvím výstav a besed věnovaným problematice těchto skupin reemigrantů.

Ve své práci se zaměřím především na jednotlivé koncepty očekávání, se kterými přichází banátští a volyňští Češi, na jejich vzájemné srovnání, jež budou pravděpodobně odrážet specifika a odlišnost komunit a na problematické aspekty těchto konceptů vzhledem k realitě života v novém domově.

1 Vymezení pojmů „očekávání“ a „životní situace“

Hartl v Psychologickém slovníku uvádí následující definici: „Očekávání je předjímání určitých procesů, jevů nebo dějů, které teprve nastanou. Jedná se o  předem vytvořenou představu, která je ovlivněna přáním a obavami subjektu.“ (Hartl, 1993, s. 17)

V sociologické terminologii se pojem očekávání váže především na pojem sociální role, která je v klasické definici R. Lintona chápána jako: „Očekávaný způsob chování vázaný na určitou sociální pozici. Od typických představitelů určitých sociálních pozic se očekává určité chování, které pak určuje roli. Tato očekávání se nevztahují pouze k činnostem vázaným na danou pozici, ale také na motivaci, city a hodnotovou strukturu.“ (Velký sociologický slovník, 1999, s. 296)

Očekávání velice úzce souvisí také s přehledností a uspořádaností sociálního světa. Člověk se učí společnému významu určitých aktů, symbolů, gest, předmětů a pouze tehdy, když se příslušníci určité kultury všem těmto významům naučí, mohou vznikat v sociální interakci vzájemná očekávání, která činí sociální svět předvídatelný, udávají mu subjektivně pociťovaný a prožívaný řád. Očekávání jsou v sociální interakci potvrzována nebo nepotvrzována, fixována a naopak postupně vytlačována a nahrazována jinými.

Očekávání hrají důležitou roli v konceptu životní situace, ze kterého budu v rámci své práci vycházet.

Koncept životní situace je neodmyslitelně spojen s pojmem sociálního fungování. Oba představují dva velmi důležité teoretické koncepty, pomocí nichž vymezujeme cíl a smysl profesionální sociální práce.

Jak uvádí Navrátil a Musil (2000), pojmu sociální fungování se věnuje Bartlettová[1] (1970). Používá jej jako označení interakcí, které probíhají mezi požadavky prostředí a lidmi. Ti jsou v určité míře vybaveni schopností na tyto požadavky prostředí reagovat a zvládat problémy, které s plněním těchto požadavků souvisí. Koncept sociálního fungování klade důraz na schopnost člověka zvládat obtížné životní situace, které vznikají jako důsledek nerovnovážné interakce se sociálním prostředím.

Navrátil (2003) uvádí, že při úvaze vztahu člověka a jeho prostředí je nezbytné zaměřit se nejen na definici očekávání a požadavků, které klade sociální prostředí na jednotlivce, ale také na očekávání jednotlivce vůči svému prostředí. Sociální fungování je pak možno vymezit jako vztah mezi očekáváními jednotlivce a sociálního prostředí. Jsou-li tato očekávání v souladu, interakce probíhají harmonicky. V opačném případě nastávají v interakcích potíže. Uvedené chápání vztahu umožňuje pochopit dynamickou roli každého jednotlivce. Každý jedinec vstupuje do interakce se svým prostředím a v tomto vztahu má tvůrčí roli-očekávání je tvůrčím aktem. Očekávání prostředí není determinantou, člověk se vůči prostředí vymezuje a svým jednáním spoluvytváří svoji životní situaci, a také ovlivňuje životní situace druhých lidí.

Navrátil (2003, s. 93) tedy definuje životní situaci  jako: „Vztah vzájemných očekávání mezi člověkem a jeho sociálním prostředím[2], přičemž očekávání má charakter nároku, úkolu, touhy a přání. Každá životní situace má svoji specifickou strukturu a vyvíjí se v kontextu životního cyklu.“ V souvislosti s životním cyklem člověka dochází k proměnám rolí, které jsou od něho očekávány, a také člověk mění svá očekávání ve vztahu k prostředí. Tato skutečnost je zjevná především ve spojení s migrací a problematikou integrace do nového prostředí.

2 Reemigrace

2.1 Úvod

Pád politických režimů totalitárních států střední a východní Evropy i Asie vyvolal obrovský pohyb obyvatel, kteří se rozhodli řešit nepříznivou životní situaci odchodem ze své rodné země a usídlením se v tehdejší Československé republice. Specifickou skupinou mezi těmito migranty jsou příslušníci českých komunit žijících v zahraničí, kteří se rozhodli k návratu do původní vlasti.

Jedná se především o další volyňské Čechy,[3] kteří zůstali nebo jim nebyl povolen návrat do republiky v rámci reemigrační akce v letech 1945-48. Někteří byli místo návratu rozptýleni po celém území SSSR. Část z nich se vrátila po roce 1989 jako černobylští Češi, další skupinu tvořili Češi z Kazachstánu a ostatní jednotlivci z celé SSSR, nejvíce však z oblasti Ukrajiny.

Další významnou skupinou, na kterou se ve své práci zaměřím, jsou reemigranti z rumunského Banátu, přicházející do Čech a na Moravu, zejména do míst, kde mají své příbuzné a známé, kteří reemigrovali již v letech 1945-1950.

Tito novodobí čeští reemigranti představují sociální skupinu, která vypovídá o fenoménu typickém pro 20. století-rozsáhlých mezistátních migračních pohybech.

2.2 Migrační proces

Migrační proces je ovlivňován faktory působícími před emigrací a dále faktory, které působí během ní a po ní. Diamant (1995) do první skupiny působících faktorů zařazuje  osobnost migranta, životní zkušenosti, kulturní pozadí, důvody opuštění staré vlasti a důvody výběru nové vlasti. Faktorem působícím během migrace je stres. Po usídlení působí faktory jako migrační politika státu, ekonomické a společenské možnosti a uplatnění, postoj okolí, osobnost migranta a v neposlední řadě také splnění očekávání a aspirací.

Brouček[4] navrhuje zkoumat migrace ve třech rovinách. První rovinu vytváří sociálně politická situace v daném regionu, případně vliv významných politických událostí. Druhou rovinou je zvládání migračních pohybů státem a jeho většinovou společností, především postoji státního aparátu a řešením konkrétních konfliktních situací. V neposlední řadě se jedná o rozbor vlastních migračních procesů, migračních skupin až po reflexe jednotlivců migrantů.

Migrační proces lze různě rozebírat a fázovat. Pro emigraci i imigrace ve vztahu k českému prostředí uvádí čtyři hlavní fáze migrace, které jsou důležité k úspěšné adaptaci integraci do nové společnosti.

1. soubor objektivních příčin, které vypuzují potenciálního migranta ze země dosavadního pobytu a příčiny, které jej  přitahují do prostoru a prostředí druhé země. Zároveň těmito objektivními příčinami je uváděno do pohybu migrantovo subjektivní zdůvodňování odchodu.

2. Následuje transfer, jehož průběh může podstatně ovlivnit fázi adaptace migranta v cizím prostředí.

3. Adaptace, která probíhá v několika fázích-legalizace pobytu, zajištění existenčních podmínek, bydlení, zaměstnání a další potřeby nutné k jazykovému, kulturnímu a společenskému přizpůsobení. Mezi důležité faktory adaptace patří vědomí možnosti či nemožnosti návratu, představy přesídlence o adaptaci.

4. Závěrečná fáze má dvě varianty. Jedna vede k asimilaci[5], druhá k dalšímu pohybu.

Brouček dále uvádí, že k poznání migračního procesu je důležitým pramenem prožitek jednotlivce-migranta. Význam subjektivního hlediska migranta je důležitý zejména v souvislosti s otázkou základních hodnot lidské existence svobodná vůle člověka zvolit si svůj domov. Zdárná migrace závisí na schopnostech a aktivitě jedince ve všech fázích migračního procesu. K základní výbavě migranta patří tak patří svobodné rozhodnutí odejít z původního prostředí a přizpůsobit se jinému, na druhé straně vědomí nutného podílu vlastní odpovědnosti s odhodláním vyřešit zvýšenou zátěž na vlastní existenci po přesídlení zvýšenou iniciativou.

2.3    Reemigrace

Reemigrace znamená návrat do vlasti. V souvislosti s českou reemigrací se myšlenka návratu do vlasti poprvé výrazněji objevuje současně s úvahami o vzniku samostatného československého státu. Ustavení ČSR a přijetí zákonů o pozemkové reformě vytvářely předpoklady pro návrat českých a slovenských vystěhovalců

Nešpor (2002) uvádí, že vedle racionálního zvažování aktuálního stavu české společnosti a jeho kulturních hodnot, se však na rozhodování o návratu podílí míra adaptace a integrace emigrantů do nové společnosti. Pak záleží na konkrétních podmínkách sociální a ekonomické úspěšnosti každého z těchto migrantů, respektive na jejich očekáváních v těchto oblastech spojovaných s návratem do ČR.

2.4    Příčiny reemigrace

Na základě příčin a důvodů reemigrace volyňských Čechů, které uvádí Dufek (1997) je možné vytyčit základní příčiny reemigrace:

1. Politická a ekonomická situace v současné zemi i ve vlasti.

2. Míra adaptace a integrace spojená se vztahem a postojem původních obyvatel k přistěhovalcům

3. Míra uchování národního povědomí, o které musí vystěhovalci stále usilovat až vysloveně bojovat. Týká se to především oblasti školství, kulturního, společenského života a jazyka.

4.Vzpomínky na vlast a touha po návratu vytváří trvalé podhoubí vlasteneckých pocitů, které je často spojeno s idealizací poměrů v původní vlasti

5. Svoboda pohybu, souhlas vlády s přesídlením do původní vlasti či otevřené výzvy k návratu.

Nešpor (2002, s. 278) dále uvádí:

„V případě, kdy očekávání pozitivních změn v oblasti ekonomické, sociální a dalších oblastech, spojovaná s emigrací nebyla naplněna, což byl případ naprosté většiny východoevropských emigrantů, jejich česká identita zůstala zachována a stala se obranou před majoritním prostředím, na jehož úroveň nechtěli přistoupit. K podstatnější integraci a asimilaci zde nedocházelo nebo až ve velmi dlouhé časové perspektivě. Z těchto důvodů měli příslušníci z těchto komunit eminentní zájem na návratu do České republiky. Šlo jim o návrat za lepším, spojený někdy až s nekritickou idealizací českých poměrů.“

2.5    Problematické aspekty reemigrace:

„Migraci lze všeobecně považovat za jednu z mezních životních situací. Je jednou z forem trvalé psychické zátěže, která provází vypjaté životní situace. Znamená vyřazení z jedné společenské skupiny a zařazení do jiné. Je nutno se přizpůsobit, sžít se s odlišnými lidmi, novou kulturou, osvojit si jiný jazyk, jiný způsob myšlení, postoje a názory a získat znovu postavení v odlišné společenské struktuře.“ (Diamat, 1995, s. 108)

Podle Musila a Navrátila (2000), v případě migrace dochází k bezprostřednímu styku odlišných kultur a často také problematizaci hluboce zažitých hodnot, představ a vzorů jednání, které byly součástí původní kulturní výbavy migrantů nebo původní většinové společnosti. Kontakt rozmanitých kultur může být v konkrétním případě prožíván jako konfliktní. Kulturní rozdíly mohou zasahovat jen do některých stránek, ale také do celého pojetí života migrantů. Rozdíly mezi kulturami se mohou týkat řady aspektů života: jazyka, náboženství a duchovnosti, umění, rodinných zvyků, rytmu každodenního života, oblíbených jídel a aktivit ve volném čase, oblékání a zdobení těla, výrazů tváře a gestikulací během komunikace, způsobů projevování emocí apod.

Po usídlení se v nové, kulturně specifické zemi, jsou na imigranty kladeny pro ně obtížně srozumitelné, těžko přijatelné nebo příliš náročné požadavky. „Nerovnováha mezi jejich schopností zvládat a povahou očekávání okolní společnosti často souvisí s nesouladem kulturních představ, s kulturními a materiálními deficity a s jejich omezenými možnostmi účasti na rozhodování.“ (Musil, Navrátil, 2000, s.142)

Specifikem migrantů je, že se v průběhu svého života setkávají se dvěma či více hodnotovými a ideovými schématy, jež jsou charakteristické pro společnosti, v nichž žijí. Tento posun přitom zakoušejí velmi silně a v krátkém časovém rozmezí, kdy je pro ně životně důležité se alespoň částečně přizpůsobit novému sociálnímu uspořádání.

Podle Nešpora (2002, s. 276) se v případě reemigrantů do českých zemí setkáváme: „S dvojí takovou societální změnou, jež s sebou nezbytně nese axiální neklid a někdy i otevřený střet v oblasti kulturních hodnot a symbolických univerz.“         Kabrhelová (2004) se zaměřuje na otázku osobnosti migranta, která je ovlivněna původní kulturou a společností a přináší si tak s sebou specifické vzorce chování a prožívání, postoje, hodnoty a dovednosti, které se v nové zemi mnohdy zásadně liší. Tato konfliktní situace vyvolává u migrantů adaptační problémy, které mohou být spojené s psychickými a fyzickými poruchami vzniklými v důsledku zátěžových a traumatických situací.

U reemigrantů hrají v adaptačním procesu důležitou roli nerealistická očekávání a idealizace vlasti. Ta je spojena s hluboce zakořeněnou představou o vlasti jako o bezpečném a vstřícném místě. Konfrontace těchto očekávání a představ s realitou vyvolává  negativní zážitky a emoce podporované vnějšími i vnitřními konflikty spojenými s návratem a může vyústit v dlouhodobý stres.

Jak pokračuje Kabrhelová (2004), celý reemigrační proces by měl vyústit do integrace starých a nových zážitků, zkušeností, hodnot a postojů, zvláště těch jejich aspektů, které umožňují zachování a upevnění pozitivních identifikací jak s původním prostředím a blízkými lidmi, tak s novým domovem a společností. Průběh a úspěšnost tohoto procesu závisí na  kvalitě minulých i současných vztahů z obou zemí i kultur, s nimiž jsou migranti propojeni, na přijetí v novém prostředí a na schopnostech uplatnění se.

Diamant (1995) doplňuje, že každý nově příchozí člověk je zpravidla přijímán jako reprezentant nějaké skupiny (národa, rasy, náboženství…). Tím je automaticky na něj promítáno vše, co lidé z jeho okolí o příslušné skupině ví, případně jaké dojmy či předsudky o ní získali v minulosti. Podle Mareše jsou příslušníci jiných etnik či jiných kultur silně stereotypizováni s akcentem na to, co je od nového prostředí odlišuje. „Míra sociální a kulturní distance domácí populace je přímo úměrná kulturní odlišnosti imigrantů.“ (Mareš, 2004, s. 17)

2.6    Adaptace a integrace reemigrantů

Reemigrace a následná integrace do společnosti jsou postupné a dlouhodobé procesy, během kterých dochází k proměnám rolí migranta, a také on mění svá očekávání ve vztahu k prostředí.

I když mají zahraniční krajané určité jazykové a kulturní výhody, musí také procházet složitým procesem adaptace na nové podmínky. „Vyvrcholením procesu adaptace, který může probíhat řadu let, mít různé výkyvy a úspěšná i krizová období, je integrace. Může se uskutečnit v první až třetí generaci, případně nikdy.“ (Diamant, 1995, s. 109)

Proces adaptace u první generace imigrantů úzce souvisí s časem. Podle Diamanta (1995), po různě dlouhém časovém období a díky vzájemnému působení dalších specifických faktorů, působících na životní situaci reemigranta, klesá euforie z příchodu do země a nutně přichází období vystřízlivění, realističtějšího přístupu k novému životu.

Představa o budoucím životě, s níž migranti přichází a její konfrontace s realitou, hraje tedy v adaptačním procesu velmi důležitou roli. U reemigrantů je nebezpečí nerealistických očekávání a idealizace nové, v jejich případě původní vlasti, mnohonásobně zvýšeno, což má prokazatelně negativní vliv na úspěšnost integrace. V případě velkého odlišení skutečnosti od očekávání dochází k rozčarování, konfliktním situacím a psychickým a fyzickým potížím v důsledku akumulovaného stresu.

Představa idealizované vlasti je, stejně jako ostatní očekávání a představy, s nimiž reemigranti přichází, ovlivněna časovým vývojem a fázemi integrace jedince do společnosti.

Jak uvádí Diamant (1995), po euforické fázi, po příchodu do vlasti nastává nutné vystřízlivění, kdy jsou idealizované představy konfrontovány s realitou a pokračováním tohoto vývoje je fáze identifikace s majoritou nebo odporu, který se projevuje rezignací, separací či případným návratem.

U reemigrantů může vést pocit zklamání očekávání k hyperintegraci[6]  a tím potlačení a zapření původní minulosti a kultury nebo se může změnit v kritický postoj k vlasti i k rodišti a hledání nové identity či rezignaci, nebo na idealizaci života v původních komunitách. Jelikož je integrační proces reemigrantů méně složitý než integrace cizích státních příslušníků, nastává v souvislosti s postupujícím časovým vývojem a úrovní integrace většinou postupné smíření s podobou života ve vlasti a upevnění pozice ve společnosti.

Jak uvádí Šišková (2001), adaptační chování subjektu-migranta může nabýt podoby těchto alternativ-integrace, asimilace, separace a marginalizace. Tyto adaptační formy jsou závislé na tom, zda imigrant udržuje vztahy s ostatními příslušníky etnické či kulturní skupiny a zda si současně zachovává svou původní kulturní identitu.

Podle Horákové (1997) je požadavek na uchování kulturní identity důležitým předpokladem integrace, zejména pro první generace imigrantů, pro něž je přechod z jednoho kulturního systému do jiného provázen nutnou psychickou zátěží. Naopak důsledná snaha po uchování kulturní identity bývá silnou bariérou, komplikující existenci v moderní společnosti. Další generace imigrantů mohou uchovávat původní kulturu jen obtížně. Obvykle se sbližují s kulturou majoritní, což je logickým důsledkem pokračující socializace do nového prostředí.

4. Očekávání reemigranta

Očekávání reemigrantů o podobě života ve vlasti jsou formována i formulována kulturou a hodnotovým rámcem prostředí, v němž žili a z něhož odchází. V příloze 1 proto popisuji charakteristické rysy a celkovou životní situaci českých menšin na Volyni a v Banátu.

Konstrukce očekávání jsou tedy úzce propojena s motivací k odchodu z krajanské komunity a příchodu do vlasti. V případě banátských reemigrantů je motivace k návratu do vlasti především ekonomická.[7] Volyňští reemigranti, převážně z černobylské oblasti, jak uvádí Jánská a Drbohlav (2001) na základě výzkumů[8], jsou spojování s ekologickou podmíněností migrace, díky níž převažují zdravotní důvody a s nimi spojená starost o děti.[9]

Očekávání migrantů se všeobecně nejčastěji týká zajištění celkové vyšší životní úrovně spojené s finančním zabezpečením rodiny, dále získáním občanských, politických a náboženských svobod, zdravotní péče a přístupu k informacím. Jak dále uvádí Jánská a Drbohlav (2001), migranti často usilují v rámci očekávaných zlepšených podmínek o podobnost stylu života (urbanistické prvky, ekonomická aktivita, životní styl, kultura a náboženství) v návaznosti na to, co praktikovali v místě odchodu.

Každý reemigrant tedy přichází do vlasti s představou o podobě nového života, své pozici ve společnosti spojené s určitými právy a povinnostmi, o podobě sociálních vztahů s ostatními, tedy s představami o životních situacích, ve kterých se ocitne a o sociálním fungování v nich.

Jak už jsem výše uvedla, koncepty očekávání souvisí se sociální pozicí jedince, jsou ovlivněny jeho představami, přáními, životními zkušenostmi a úzce souvisí také s přehledností a uspořádaností sociálního světa, kterému se člověk učí v rámci interakce mezi příslušníky své kultury. Po příchodu do vlasti jsou však očekávání konfrontována s realitou, ovlivněna časovým vývojem a především úrovní dosažené adaptace a integrace jedince do společnosti.

Horáková (1997), ve svém příspěvku zabývajícím se integrací etnických menšin, uvádí návrh komplexní integrační politiky zahrnující vzájemně provázané oblasti sídelní, politické, společenské a kulturní integrace. Zmíněné úrovně integrace v sobě zahrnují základní potřeby člověka, jejichž naplněním je podmíněno úspěšné sociální fungování[10]. S těmito oblastmi jsou především také spojena očekávání přicházejících reemigrantů[11] a jejich podoba je ovlivněna odlišnými podmínkami komunit, osobní historií reemigrantů a jejich schopnostmi zvládat a reagovat na situace vzniklé díky rozporům mezi předem utvořenými očekáváními a realitou.

Díky příbuzenským a přátelským vztahům a možnosti kontaktu s banátskými a volyňskými reemigranty, kteří se usídlili v Čechách po roce 1945, měli reemigranti v období po roce 1989 větší možnost informovanosti o životních podmínkách v České republice. Přesto však můžeme očekávat i u reemigrantů přicházejících po roce 1989, tendence k idealizaci vlasti, která je spojena s hluboce zakořeněnou představou o vlasti jako o bezpečném a vstřícném domově.

Mezi očekávání spojená s otázkou sídelní integrace patří především představy o formě pobytu a právech a povinnostech z ní plynoucích. Zde se objevuje základní problém, neboť podle současné legislativy není reemigrantům po příchodu do České republiky uděleno státní občanství, jak očekávali, nýbrž pouze povolení k trvalému pobytu[12], z čehož pro ně vyplývá řada omezení a nevýhod a především zklamání z nemožnosti svobodného a rovnoprávného života občana a z celkového postoje vlasti ke svým krajanům.

Horáková (1997) uvádí, že většina evropských i mimoevropských zemích, z nichž imigranti přicházejí, odvozuje občanství podle původu, nikoli podle narození na území daného státu. Očekávání udělení českého občanství po návratu do vlasti je reemigranty chápáno jako postoj českého státu k jejich dlouhodobému úsilí o udržení původní české identity spojené s izolaci, díky níž se neasimilovali s majoritou, ale uchovali si původní identitu.

Problematika udělení státního občanství zasahuje do další integrační oblasti-politické integrace.

Politická integrace a s ní spojená očekávání bývá migranty podle Horákové  (1997) chápaná spíše v rovině možností zakládání a participace v různých organizacích reprezentující zájmy přesídlenců, než jako rovné příležitosti k plnění individuálních politických ambicí.

V otázce volebního práva však situace může být odlišná, neboť silný pocit příslušnosti reemigrantů k českému národu může po návratu do vlasti vyvolat potřebu především pasivně se podílet se na podobě života v jejich těsném okolí či v celém národě. Tento předpoklad dokládá Baroch (2006) ve spojení s problematikou neudělení státního občanství v případě volyňských reemigrantů, kdy jim byla v rozporu s jejich očekáváními znemožněna účast na komunálních volbách, přestože v některých lokalitách tvořili přesídlenci většinu obyvatelstva.

Další složkou politické integrace je přístup k veřejným službám. Očekávání reemigrantů spojená s touto oblastí se mohou týkat možnosti zaměstnání ve službách, studia a vzdělávání sebe i svých dětí. Volyňští reemigranti, jejichž důvody k migraci byly převážně zdravotní, budou pravděpodobněji směřovat očekávání k zdravotním službám, jejich dostupnosti, kvalitě, možnostem, k přístupu zdravotníků. V souvislosti s  vyšším důrazem kladeným na vzdělání, což je pro volyňské Čechy charakteristické, budou u příslušníků této komunity pravděpodobně zdůrazněna také očekávání spojená s možností studia a následného profesního růstu.

Do této problematiky také spadají očekávání ohledně pocitu bezpečí a ochrany obyvatel soudy, policií a dalšími veřejnými institucemi, dále přístup a jednání úředníků

Další významnou integrační úrovní je dle Horákové problematika společenské integrace. Do této oblasti patří očekávání spojená se sociální strukturou nové společnosti a pozicí reemigranta v ní. Týkají se celkového společenského statusu daného pozicí ve sféře pracovní, kvalifikační i v oblasti bydlení. Do této oblasti patří tedy očekávání v oblasti ekonomického zabezpečení, a to představy o zaměstnání a s ním spojené sociální pozici, o finanční situaci, příležitostech a možnostech ekonomického vzestupu a ohledně vztahů na pracovišti s ostatními zaměstnanci, dále představy spojené se sociální i prostorovou mobilitou, o lokalitě bydliště a jeho okolí, dopravní dostupností, velikosti a vybavenosti bytu, o životu v etnické komunitě nebo v rozptylu mezi majoritou.

Důležitým aspektem jsou také očekávání týkající se zapojení do veřejného a společenského života a vztahů s majoritou i s dalšími reemigranty či s krajany, kteří zůstali v zahraničí. Představy se týkají proto podoby vzájemných vztahů s českou populací, sousedských, pracovních a přátelských vztahů, kontaktů se členy původní etnické komunity, a s rodinou a přáteli, kteří zůstali v zahraničí. S tím také souvisí míra zájmu a informovanosti o zemích, odkud přišli.

Očekávání spojené s oblastí kulturní integrace se týkají kulturní úrovně a tradic majority, představ ohledně očekávání prostředí, dále míry participace reemigrantů na kulturním životě společnosti a udržení kulturního dědictví předků-jazyka, tradic a zvyků (především náboženských a rodinných) typických pro jednotlivé české komunity. Očekávání se mohou týkat odlišností a překážek vyplývajících z kulturních rozdílů a s ní spojené jazykové úrovně a celkově komunikačních obtíží[13]. Uvědomění si kulturních rozdílů může také vyvolat obavy z projevů nepřátelství, diskriminace, netolerance. Důležitá jsou také očekávání v oblasti kulturní sebeidentifikace jedince a s ním spojeného sebevědomí a sebepojetí, a také představy ohledně změny žebříčku hodnot spojené s příchodem do jiného sociokulturního prostředí.

Změny související s časovým vývojem a integrací cizího etnika do nové společnosti, popisuje ve čtyřech fázích Francis (1976): [14]

V první fázi amorfní etnické masy přichází imigranti jako jednotlivci, či v malých skupinách. Jsou okolím považováni za cizince a sami se za ně považují.

V případě reemigrantů nastává zmíněná fáze po opadnutí euforie z návratu a souvisí s konfrontací očekávání s realitou, díky níž si uvědomují rozdíly mezi předchozím životem a novou sociální realitou, jejíž podoba je díky jejich jazykovým a kulturním odlišnostem staví, navzdory jejich očekávání, do pozice cizinců. Neudělení státního občanství a s ním spojené postavení cizinců s sebou přináší různá omezení a především nenaplněná očekávání plnohodnotného a rovnoprávného života ve vlasti. Tato negativní zkušenost bývá také spojena s postojem okolí, které je, díky jejich dosavadnímu životu v zahraničí, za cizince mnohdy považuje. Po problémech spojených s úsilím o uchování české identity, díky němuž zůstali izolováni a neasimilovali se do majoritního prostředí, je pocit nepřijetí pro reemigranty, vracející se do vlasti s představou domova, značně negativní zkušenost vyvolávající zklamání, vykořeněnost a problémy s vlastní identitou.[15]

Mnohá z očekávání, jež byla konstruována na základě zkušeností nepřesahujících rámec života v českých komunitách a především podpořena idealizací vlasti a nového života jsou tak díky kontaktu s reálným životem nutně změněna a přeformulována.

S postupujícím časovým vývojem, úrovní integrace a především schopností reemigranta zvládat rozpory a nerovnováhy vzniklé nenaplněnými očekáváními nastupuje podle Francise fáze prvotních skupin, kdy se vytváří pospolitosti a kvazi pospolitosti rodinné, svépomocné, přátelské a sousedské vztahy. Tento proces je často provázen narušením původních vztahů a vazeb, které imigranti udržovali v původní vlasti, nebo se kterými do nové vlasti přišli a projevuje se fyzickým opuštěním původní etnické enklávy a rozptylem členů a následné široké integraci do majoritní společnosti.

Život volyňských, respektive reemigrantů z oblasti Černobylu, je ovlivněn především dlouhodobým životem v sovětské totalitní diktatuře, díky němuž nebyly vytvořeny pevné vztahy mezi členy komunity a jednotlivec byl odkázán jen na svou rodinu. I když měla přesídlovací akce těchto krajanů převážně hromadný charakter a jejich následné usídlování se odehrávalo ve větších skupinkách umožňujících vzájemný kontakt, přesto pro tuto skupinu reemigrantů nebude pravděpodobně charakteristická snaha po vzájemných setkáváních se členy původní české enklávy, ale spíše bude patrná tendence k potlačení minulých prožitků.

S postupným opouštěním etnické enklávy a rozptylem členů budou do popředí vystupovat zřejmě očekávání týkající se sebeidentifikace jedince, především otázky spojené s mírou uchovávání dědictví a tradic předků, dále očekávání týkající se sociální pozice ve společnosti, sociální a prostorové mobility, představy o participaci na společenském, kulturním a veřejném životě a o užších vztazích s majoritou.

Pro banátské reemigranty, jejichž transfer byl vždy individuální záležitost, je charakteristické využívání pomoci příbuzných a známých, kteří již sídlí v Čechách, stěhování se do oblastí osídlených těmito krajany, udržování kontaktů mezi s sebou i se členy komunity v Banátě. Tato podoba života úzce souvisí s životem v Banátu, kdy hlavní oporou pro jednotlivce byla široká rodina a celá komunita. Jejich funkce v českém prostředí přejímají sdružení a organizace podporující vztahy a kontakty reemigrantů.

Tato podoba života banátských reemigrantů spíše odpovídá další Francisově fázi-fázi druhotných skupin, která je charakteristická schopností imigrantů vzájemně spolupracovat, zakládat sdružení a instituce s cílem posilovat identitu a chránit. Majoritní společností je tato fáze vnímaná jako snaha o separaci, ale jedná se spíše o snahu o vyrovnání šancí.

Poslední etapou existence etnické skupiny je dle Francise fáze etnických kategorií. Zaniká důležitost formálních imigrantských organizací, zvyšuje se mobilita členů a jejich podíl ve veřejném životě majoritní společnosti. Snižuje se solidarita a identifikace se zemí, z níž přišli, omezuje se na kulturní vztahy a jedinec je plně integrován do společnosti.

5.Metodologická část

5.1 Metoda výzkumu

Cílem mé práce je zjištění očekávání, s nimiž přichází banátští a volyňští reemigranti,  jejich odlišností v závislosti na rozdílných aspektech těchto českých komunit a na problematiku konfrontace těchto očekávání s realitou.

Tuto problematiku jsem rozpracovala do následujících dílčích výzkumných otázek:

S jakými očekávaními přichází banátští a volyňští reemigranti do České republiky?

Na které aspekty očekávání je u banátských a volyňských Čechů kladen důraz?

Lze u zástupců z obou českých komunit vysledovat společné znaky?

Je vzájemná podobnost či odlišnost představ ovlivněna individualitou jedinců a jaký vliv na konceptech očekávání sehrála přírodní, kulturní a historická specifika těchto komunit?

Ovlivňuje konfrontace očekávání s realitou životní situaci reemigrantů?

Jak se očekávání mění v souvislosti s časovým vývojem a integrací jedince do společnosti?

Jelikož se ve své práci se snažím zjistit a porozumět očekáváním reemigrantů, metodou mého výzkumu je proto porozumění.

V rámci výzkumu vycházím ze zakotvené teorie, neboť problematika očekávání reemigrantů není v literatuře dostatečně zakotvena. Zakotvená teorie představuje podle Hendla (2005 s.125):

„Strategii výzkumu a zároveň způsob analýzy získaných dat. Cílem výzkumu vycházejícího z této strategie je návrh teorie pro fenomény v určité situaci, na niž je zaměřena pozornost výzkumníka. Vznikající teorie je zakotvená v datech, získaných během studie. Pozornost se věnuje zvláště jednáním a interakcím sledovaným jedincům a procesům v daném prostředí.“

5.2 Strategie výzkumu

S metodou porozumění koresponduje kvalitativní výzkumná strategie, kterou Disman popisuje jako: „Nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Jejím  cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím. (Disman, 2002:285)

Podle Hendla (2005) je výhodou kvalitativního přístupu získání hloubkového popisu případů. Kvalitativní výzkumník se zajímá především o procesy v menších sociálních jednotkách, interakcemi a chováním několika jednotlivců. Posláním kvalitativního výzkumu je, jak doplňuje Disman: „Porozumění lidem v sociálních situacích. Je účinným nástrojem pro porozumění subjektivních dimenzí.“ (Disman, 2002, s. 289)

5.3 Sběr dat

5.3.1.Techniky sběru dat

V návaznosti na použitou metodu a výzkumnou strategii jsem zvolila techniku polostrukturovaného kvalitativního rozhovoru, a to konkrétně metodu rozhovoru pomocí návodu. Tento typ interview jsem zvolila, protože nejlépe odpovídá situaci, kdy mne zajímají subjektivní očekávání respondentů.

Podle Hendla (2005), návod k rozhovoru představuje seznam otázek nebo témat, jež je nutné v rámci interview probrat. Tento návod má zajistit, že se skutečně dostane na všechna, pro tazatele zajímavá témata. Je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace. Zůstává mu i volnost přizpůsobovat formulaci otázek podle situace. Rozhovor s návodem dává tazateli možnost co nejvýhodněji využít čas k interview. Současně umožňuje provést rozhovory s několika lidmi strukturovaněji a ulehčuje jejich srovnání. Pomáhá udržet zaměření rozhovoru, ale dovoluje dotazovanému uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti.

5.3.2 Definice nástroje zjišťování

K rozhovoru byl použit návod k rozhovoru (viz příloha 3). V úvodní části rozhovoru byl představen výzkum a jeho účel. Dále byl domluven způsob zaznamenávání rozhovoru a případný souhlas s nahráváním. Respondenti byli ujištěni o anonymitě rozhovoru a o použití údajů pouze pro tuto bakalářskou práci.

Další část byla již zaměřena na otázky týkající se vymezeného tématu, které byly předem vytvořeny a seskupeny do návodu k rozhovoru. Jejich pořadí a forma byla v průběhu rozhovoru modifikována či doplněna podle dané situace a odpovědí respondentů.

Rozhovory s banátskými Čechy se odehrávaly u respondentů doma, v případě volyňských Čechů venku.

Všechny rozhovory jsem nahrávala, přepisy rozhovorů a veškerá data, která jsem získala, jsem anonymizovala.

5.3.3 Jednotka zkoumání

Jednotkou zkoumání jsou očekávání banátských a volyňských reemigrantů.

5.4. Charakteristika souboru a jeho výběr

Základním souborem jsou banátští a volyňští reemigranti. Jednotlivá zjišťování představují pouze malou část populace těchto reemigrantů. Pro svůj výzkum jsem získala celkem 6 respondentů. Tento nízký počet však odpovídá logice kvalitativního výzkumu, který se na rozdíl od kvantitativního nesnaží o statistické zobecnění, nýbrž tvrdí, že důkladná porozumění jednomu či několika případům umožňuje porozumění případům obdobným.

Co se týká výběru respondentů,[16]primární kontakty jsem získala přes předsedy organizací Sdružení volyňských Čechů jejich přátel v České republice a Sdružení Čechů z banátských Karpat. V případě banátských reemigrantů mi byl umožněn kontakt pouze s předsedou organizace a dvěma dalšími respondenty, které mi on osobně domluvil. Ostatní oslovení o rozhovory neprojevili zájem. Kontakty na volyňské Čechy jsem získala pomocí metody sněhové koule, kdy mě předseda sdružení odkázal na další členy zapojené v organizaci a přes ně jsem se dostala k zástupkyni volyňských Čechů za region Nymburk, s níž jsem, a také se dvěma dalšími respondentkami, které mi osobně domluvila, provedla rozhovory.[17]

Kritériem výběru respondentů tedy byla příslušnost k českým komunitám v Banátu a na Volyni, příchod do České republiky po roce 1989 a další podmínkou bylo trvalé usídlení. Jelikož jsem získala k rozhovorům pouze respondenty aktivně zapojené v krajanských organizacích a jejich známé, kteří se na krajanských aktivitách také podílí, výsledky tohoto zkoumání tedy nebudou zobecnitelné na základní populaci.

Základní informace o zkoumaných osobách jsou uvedeny v příloze 4.

5.5. Operacionalizace

Otázky jsem rozdělila do kategorií, které odpovídají dílčím výzkumným otázkám a také čtyřem oblastem integrace popsaným v teoretické části práce a v příloze 2, z nichž vyplývají oblasti očekávání. Na jejich základě jsem sestavila návod k rozhovoru (viz příloha 3)

6. Prezentace výsledků a jejich interpretace

V následujících podkapitolách, jejichž struktura odpovídá návodu k rozhovoru, uvádím výsledky výzkumu provedeného s 6 respondenty – banátskými a volyňskými reemigranty. Při dotazování jsem využila návod k rozhovoru. V průběhu rozhovoru s jednotlivými respondenty bylo pořadí otázek pozměňováno, případně byly otázky podle potřeby doplněny. Na některé dílčí otázky se mi nepodařilo najít odpověď. Důvodem může být například to, že o některých aspektech své životní situace respondenti nepřemýšlí nebo je  považují za natolik samozřejmé, že si je neuvědomují, a proto je nejsou schopni identifikovat a pojmenovat.

6.1. Odchod

Očekávání a představy, se kterými reemigranti přichází, jsou úzce propojeny s důvody, které jedince vypuzují z rodiště a vedou ho k příchodu do nové země. Důvody, které vedly banátské reemigranty k odchodu byly: umožnění studia a lepšího života pro děti

R1: „..když už ne my, ale právě pro ty naše děti, aby už ti mohli nějak začít jinak vyrůstat, mohli studovat…“

a dalším důvodem byl návrat do rodné země.

R1: „… ten odchod…ta možnost byla, že sme mohli do tych měst v Rumunsku někam jít, ta možnost byla pořád, ale taková…Tím druhým krokem potom toho přesunu sem bylo, že jdeme jako do naší vlasti.“

V případě volyňských reemigrantů, jednoznačně zdravotní důvody a s nimi spojená starost o děti.

R4: „My jsme měli strach.. nebejt toho Černobylu.. Když sem si uvědomila..co všechno může..co s tím souvisí.. Nejdůležitější důvod byl zdravotní.. mysleli jsme na zdraví dětí.(…) Po tý havárii.. stejně jsme někteří uvažovali, že bysme se museli odsunout stejně jinam na Ukrajinu, tak radši sem, do Čech.

Ekonomické důvody nebyly pro žádného respondenta příčinou odchodu.

R1: „Spíš žádná ekonomická situace nás nenutila odcházet, to myslímže jako nikoho…“

R2: „ My sme šli víc kvůli tomu, abychom se vrátili do mateřské vlasti, že jo.. a nikoliv z bídy.  Byla tam třebas vyjímka, kdo tam měl ekonomický, finanční potíže, ale to byli takoví, keří nevěděli, co chtěj a neuměli hospodařit nebo se jim nechtělo… ale jak říkám..každýmu, kerý chce pracovat, jak tady i tam, tak může žít slušně…“

I když respondentky odcházely z Ukrajiny v době, kdy tam byla složitá ekonomická situace, jako důvod k odchodu ji neuvádějí.

R4: „Tam byly miliony, jako třeba v Polsku..viď..a barák, co jsme prodali za miliony, tak pak stoupla cena peněz a na druhý den jsme si mohli za to koupit třeba jen chleba..a nevěděl si, co udělat.. jak udělat… ale rozhodující byly ty zdravotní….vod toho Černobylu nás to hnalo (…) že by šel  někdo z bídy.. to ne, to si myslím, že ne..“

R5: „…dobře jsme se tam měli. V českých vesnicích to bylo jako trochu lepší, uměli lepší hospodařit, měli dycky nejlepčí úrodu a byli pracovití…“

Volyňští reemigranti k odchodu využili českou vládou organizovaný transfer v letech 1991 a 1992/3.

R4: „.. no a tak jsme se odvážili, když jsme viděli, že nám lidi chtěli pomoc… Malinovka se jako stěhovala v devadesátým druhým..a voni..Zubovština už devadesátým prvním… to bylo na takový ty etapy…“

Banátští respondenti odcházeli se svými rodinami a mezi prvními-v roce 1990.

R1: „..prakticky ano, my sme byli ti první jako co odešli, v tom období po 1990. Přesně na podzim 1 990. A po nás to začalo přibývat. Dá se říct, že sme to vlastně tak jako nastartovali…

Dílčí závěr

Odchod černobylských Čechů můžeme charakterizovat jako nedobrovolný, vynucený černobylskou katastrofou, bez které by respondenti o odchodu neuvažovali. K příchodu do Čech je vedly obavy z možných zdravotních následků katastrofy, zejména u svých dětí. K odchodu do České republiky respondenti využili hromadnou přesídlovací akci realizovanou československou vládou.

Banátští respondenti odešli z české komunity dobrovolně, z důvodů zajištění vzdělání pro své děti, a také z touhy po návratu do vlasti. Jejich odchod byl individuální a charakteristickým znakem bylo využívání pomoci příbuzných a známých, kteří již v Čechách sídlili.

Ekonomické důvody, na jejichž základě by se rozhodli k odchodu, všichni respondenti popírají. Uvádí, že se v obou komunitách mají všichni dobře.

6.2 Informovanost o České republic

Předchozí znalosti o České republice získávali přes příbuzné a přátele, kteří už v Čechách žili – z kontaktů s nimi a z návštěv. Pouze jediná respondentka se do Čech jela podívat až v souvislosti s plánovaným příchodem.

R2: „.. já sem byl…na návštěvě.. celkem 3x předtím, než jsme se přestěhovali. A já sem byl trochu v kontaktu s lidma … a taky já sem pracoval jako průvodce u moře, tam byly takový malý Čechy v tu dobu. Dvě třetiny turistů v Rumunsku byli z Československa. Tak od nich jsem měl informace…to je jasný…“

R5: „Mám tu kořeny, příbuzné, jela sem na návštěvy…věděla sem…měla sem úplnou představu… a z časopisů.“

Zájem obou komunit o dění v Čechách se tedy udržoval vzájemnými návštěvami a díky médiím, především rádiu a tisku.

R4: „Měli jsme informace..hodně.. nám posílali knížky, učebnice a tak nám pomáhali.. a přijížděli z Čech a říkali nám o všem. Dál jsme měli od těch, co sem jezdili na návštěvy, za příbuznýma no a pak z novin a časopisů a tak..“

Kromě běžně dostupných periodik měl na informovanost o dění v Čechách, pro banátské krajany, časopis Československý svět, který vydává ministerstvo zahraničních věcí pro krajany.

R1: „ Byl barevný, lákavý, velmi pěkný obrázky, články, v určitým duchu… jak bych to řekl.. toho patriotismu. Dostávali jsme je zadarmo, rozumíte…“

Odlišnost informací od reality hodnotili banátští respondenti jako výraznou. Z odpovědí je patrná výrazná idealizace vlasti, podpořená zkreslenými informacemi, které měly vliv na rozhodování členů komunity.

R1: „No,.. ještě, když nám posílali knihy(…)sem se nad tím pozastavil s naším farářem, který když přijel sem, do republiky, nechal si na nádraží kufry, protože my sme to znali z tych popisů v knížkách a na základě tý literatury sme měli představu, že se tu nekrade…“

R1: „…tam to bylo.. (časopis Československý svět) myslím si trochu přehnaný, no… nechtěl bych použít slovo přehnaný…ale jinší než realita…A to mělo vliv..to určitě. Já sem to taky bral…člověk se domníval… vlivem literatury a těch časopisů měl pocit, že je to tady ideální…“

R2: „..a víte, to je úplně jiný, než ta skutečnost, kerou pozná, když tady žije .. tak Čechy, teda jako Československo v tu dobu, tak to byl takovej vysněnej ráj pro lidi. …I tam jak sem byl u toho móře, tak sem si představoval úplně jinak, že jo.. a když sme přišli sem, tak sem to zjistil…“

Volyňští Češi naopak hodnotili informace jako pravdivé, idealizace vlasti není výrazná a rozhodování o odchodu nijak zásadně neovlivnila.

R4: „..trošku jsme to znali, vono nás to tak moc nedivilo…že nemusíme očekávat, že nám bude něco padat z nebe, tak jo…to sem si byla vědoma…a tím, že máme tady nějaký příbuzný, tak jsme ty pravdivý informace taky měli..Že nás čeká tvrdá práce…Takže si myslím, že nějaký zidealizovaný ne..“

Přesto se však domnívám, že určitá míra idealizace se mezi krajany objevovala, neboť jedna respondentka uvedla, stejně jako banátští reemigranti, že měli doma představu, že se v Čechách nekrade.

R4: „…, to maminka říkávala, že v Čechách se nekrade a když jsme se sem nastěhovali, tak jsme se potkali s tou hroznou realitou…“

Dílčí závěr

Všichni respondenti byli před svým odjezdem v Čechách alespoň jednou na návštěvě. Mnozí z nich udržovali kontakty s krajany zde již usídlenými. Zájem komunit o dění v Čechách byl tedy zřejmý, udržoval se kontakty, návštěvami a informacemi z médií. V prostředí banátské komunity byla patrná výrazná idealizace vlasti, která byla podporována zkreslenými informacemi z knih a tiskovin zasílaných do komunity. Ve volyňské komunitě idealizace vlasti nebyla příliš patrná, i když určitá tendence se také projevovala, ale narozdíl od banátských Čechů v mnohem menší míře a neměla vliv na rozhodování o odchodu.

6.3 Očekávání týkající se sídelní integrace

6.3.1 Forma pobytu

Po příchodu do vlasti byl černobylským Čechům automaticky udělen trvalý pobyt, příslušnost k české komunitě dokazovat nemuseli a byla jim nabídnuta možnost vyřízení státního občanství, ovšem mnozí z nich dlouho váhali.

R4:„..všichni měli problémy s občanstvím… Hned nám nabízeli, že si to občanství můžem vyřídit, ale my  jsme nevěděli… Byli by problémy se dostat tam zpátky za rodinou a ostatníma. Člověk tam má přeci kořeny…. Mně to trvalo 10 let, než sem se rozhodla.“

Další respondentka si o občanství zažádala, ale upozornila na problémy s vyplácením důchodů, které by jí náležely na Ukrajině.

R5: „.. to občanství šlo lehko, to sem si hned zažádala…ale s těma penězma ne..Mně ani ty peníze, co mi zůstaly tam na Ukrajině, tak jako sem nedostala nic. To vraceli některým.. ty důchody..jak dostávaly za ty, co bojovaly, to dostávaly manželky… tak já nic sem nedostala…oni mi řekli, že to jako nejde dokázat… Dali mi jenom důchod normální..

V souvislosti s vyplácením důchodů zmiňují respondentky další problém, který se objevil v ouvislosti s vypršením platnosti mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení s Ukrajinou.[18]

R4: „No a bojovali jsme taky ještě o důchody.. taky jsme všude psali, obraceli se na parlament a obraceli se na Škromacha a byli takový lidi, co čekali dlouhou dobu na ty důchody a byli… dlouho neměli nic.. Teď už nám s tím pomůžou, že nám něco vyřídí…navíc..kdo neměl odpracovaných 25 let, tak pak byly problémy..“

Banátští reemigranti mají vzhledem ke svému individuálnímu příchodu složitější situaci, nicméně udělení státního občanství taktéž neočekávali, s vyřízením trvalého pobytu dokonce respondent váhal a ani zpočátku netušil, že si o něco takového musí tady na úřadech žádat.

R1: „My když jsme přišli, my sme ty 3,4 měsíce ani trvalý pobyt neměli. Já ani nevěděl, že mohu nebo musím žádat o trvalý pobyt (…) Pak..přišel sem na cizineckou policii…no a dokonce… kapitán se mě ptal, jestli nechci trvalý pobyt.. a já sem říkal, že si to ještě musím rozmyslet…a on povídá…tak přijďte za týden.“

Jako výhodu při vyřizování trvalého pobytu uvádí respondenti svůj brzký příchod do republiky, neboť v roce 1991 československá vláda přestala reemigrantům udělovat trvalé pobyty a pak byla situace pro krajany složitější.

R1: „…to trvalo do 1994, to ještě byl Klaus premiérem… pak se psali různý petice a měli jsme tam známý a pak s jejich pomocí se pak zřídil na ministerstvu zahraničních věcí, se tam zřídil odbor krajanských a kulturních vztahů. No a ti, kteří doložili písemně potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě a na základě toho cizinecká policie přihlížela a udělovala trvalý pobyt.“

Dnes už má většina krajanů občanství vyřízeno. Výhodu měl jediný respondent, který se narodil v Čechách, tudíž mu české občanství zůstalo. Ti, co si o něj nežádají, tak je to z ekonomických důvodů. To je případ i třetí respondentky, neboť vzhledem ke svému věku a ekonomické náročnosti občanství nežádá.

R1: „…málo jedinců nebo rodin si o občanství nežádají, protože to stojí v přepočtu kolem-okolo 600 eur na žádost…“

Dílčí závěr

Předpoklad, že reemigranti očekávají udělení státního občanství se ukázal jako chybný. Žádný z respondentů neuvedl, že by přímo očekával udělení občanství a tuto skutečnost pociťoval jako zklamání z postoje vlasti k nim.

V případě volyňských reemigrantů se projevovaly spíše opačné tendence, s vyřízením občanství respondentky váhaly. Z důvodu přesídlení v rámci humanitární akce jim bylo občanství vyřízeno bez poplatků.

Banátským respondentům, jelikož přišli v roce 1990, byl udělen trvalý pobyt na základě podání žádosti a po 5 letech si mohli zažádat o občanství.[19] Vyřízení státního občanství je však pro některé reemigranty nemožné, z důvodu vysoké částky za žádost, kterou musí zaplatit, stejně jako ostatní cizinci.

6.4 Očekávání týkající se politické integrace

6.4.1 Politická angažovanost

Žádný z respondentů politickou angažovanost nepředpokládal.

R1: „Ne, neměl sem žádný ambice.. a co já vím, tak nikdo se do žádných politických funkcí nehrne…“

R4: „Ne, vůbec. To ani nepřipadalo nám v úvahu. My sme věděli, že budem malinkatý lidičky …“

Dva respondenti ovšem zastávají významné funkce v krajanských organizacích.

R1: „ Naše sdružení  jsme založili v roce 1998 a já sem teď předseda.“

R4: „Já sem jako předsedkyní  našeho regionu a jezdím na ty setkání…“

6.4.2 Přístup k veřejným službám

Dalším aspektem politické integrace je přístup k veřejným službám. V případě volyňských reemigrantů, kteří odešli z důvodu černobylské havárie, bylo zmiňováno očekávání ohledně případné zdravotní péče vynucené možnými následky havárie a celkově pocit bezpečí před následky katastrofy.

V souvislosti s lékařským a učitelským povoláním volyňských respondentek a banátského respondenta se očekávání týkalo také možnostri zaměstnání ve veřejných  službách, i když počítaly s možností, že jim to nebude umožněno.

R4: „Dokonce sem očekávala, že nebudu možná dělat to svoje povolání, to sem očekávala.“

R1: „To sem si jako myslel, že nenajdu, to ne. Domníval jsme se, že začnu pracovat v nějakým podniku.“

S ohledem na důraz kladený na vzdělání se očekávání u volyňských Čechů týkalo také možností studia a vzdělávání.

R5: „Je tu hodně našich, kteří dokončili tady různé vysoké školy, máme mezi sebou moc vzdělaný …Ale i tam…u nás ve vesničce bylo třeba 12 lékařů (…)  to vzdělání je moc důležitý..“

Možnost studia a dalšího vzdělávání se ukázala jako zásadní pro banátského respondenta, pro něhož byla dokonce hlavním důvodem k odchodu.

R1: „…bylo vládou nabídnuto 5 stipendií-jako studovat do Čech…a manželka (…) chtěla jet studovat-na to stipendium (…) pro ty naše děti, aby už ti mohli nějak začít jinak vyrůstat, mohli studovat…“

Dílčí závěr

Očekávání ohledně politické integrace je chápáno-ve shodě s Horákovou (1997), spíše v rovině možností zakládání a participace v  organizacích reprezentující zájmy přesídlenců, než jako rovné příležitosti k plnění individuálních politických ambicí.

            Představy týkající se přístupu k veřejným službám úzce souvisí s důvody odchodu. Volyňští respondenti očekávali dostupnou a zdravotní péči v případě projevů následků havárie a celkově bezpečí před následky katastrofy. Spolu s banátskými respondenty očekávali přístup ke studiu, možnosti dalšího vzdělávání či profesní uplatnění.

6.5 Očekávání týkající se společenské integrace

6.5.1 Sociální struktura a společenský status

Co se týká problematiky společenského statutu a očekávané sociální pozice ve společnosti, tato kategorie nebyla respondenty samostatně definovaná. Objevovala se ve všech následujících aspektech, ale samostatně o ni respondenti neměli žádnou představu.

O zapojení do společenského a veřejného života neměli respondenti většinou také žádná očekávání

R4: „To sem nemohla vědět, jak to tady vypadá. To asi se neplánovalo. Nejdřív sme řešili, co bude s námi. Každý myslel, co bude a jak bude..“

U volyňské a banátské respondentky, které přišly již v důchodovém věku absence představ souvisí s věkem a s omezenou aktivitou.

R5: „Víte v mém věku…to už ani nešlo…já už sem byla v důchodu…a akorát sem chtěla s těma ostatníma našima být jako pospolu

Volyňské respondentky se zapojují především v souvislosti s krajanskými aktvitami

R4: „.. jak byla v Lysý ta výstava o volyňských Češích.. připravili sme pro veřejnost.. naše děti nacvičili a zpívali české písničky…“

R5:… píšu do místního zpravodaje a mám kroniku a sbírám tak informace a zápisky o našich…“

Banátští reemigranti se zapojují do společenského a spolkového života více, souvisí to se silně zakořeněnou spolkovou tradicí a s aktivním náboženským životem v banátské komunitě.

R1: „… místní hasičský sbor, co tu funguje jsou převážně lidi od nás. Ale ne že by se tam nějak drali. A vlastně 95% místních farníků jsou banátští Češi, my patříme ke katolické církvi.Takže tak se zapojujem…“

S určitými představami ohledně zapojení se do společnosti přišel jediný banátský respondent. Spíše se však týkaly omezení plynoucích z příchodu z jiného prostředí.

R1: „tato stránka… s tím jsem tak trošku počítal. Ale nemůže člověk, když přijde odjinud, třebaže je Čechem, nemůže se postavit a aktivně se podílet na běžným životě (…) Protože ostatní, myslím ti domorodci, pohlíží na něho, že nemůže být na stejné úrovni jako oni…“

6.5.2 Ekonomické zabezpečení

Očekávání týkající se ekonomického zabezpečení patří k základním očekáváním, s nimiž reemigranti přichází. Dvou respondentek se otázka zaměstnání netýkala, protože přišli do České republiky již v důchodovém věku. Jedna respondentka si přála, aby mohla vykonávat stejnou práci, což jí nakonec umožněno bylo-po složení zkoušky z očního lékařství. Ostatní respondenti uplatnění ve svém oboru neočekávali.

R4: „Ani sem neočekávala.. byla sem si vědoma, že první stupeň, to musí člověk perfektně mluvit..a já mám ten přízvuk..“.

R1: „To sem si jako myslel, že nenajdu, to ne. To že bych byl ve školství ..myslel jsme si, že ne..“

V současné době jsou respondenti se svou prací spokojení. Jeden respondent se navzdory očekávání ocitl ve stejném zaměstnání jako v komunitě

R1: „ začal jsme poznávat lidi, školy..no a pak sem se ve školství zase ocitnul, dodnes.“

Další banátský respondent si sice v zaměstnání pohoršil, ale je se svou prací taktéž spokojený.

R2: „…já sem tady šel přímo do kurzu za strojvedoucí… což ..no nevím, jak to…byla to práce trochu nižší kategorie, než co sem vykonával tam, ale zase taky dobrá práce.“

Volyňská respondentka našla práci také ve školství, ne přímo jako učitelka, ale jako vedoucí družiny. Navzdory tomu, že práci ve školství neočekávala, částečně ji tato situace vadí.

R4: „… sice (…) nedělám to, co bych chtěla…ale je to taky práce s dětma…i když..není to ono..“ Kdyby nás už i tam nám řekli, že nedostanem to své povolání…to by bylo lepší…míň lidí by mělo problémy. Jako každý se časem dostal na to svoje…většinou.. ne hned teď, ale časem…“

Jelikož, jak už jsem výše uvedla, žádný z respondentů neodcházel z ekonomických důvodů, očekávání ohledně finančního zabezpečení byla u respondentů realistická.

R2:  „… jak říkám, každýmu, kerý chce pracovat, jak tady i tam, tak může žít slušně.“

Volyňská respondentka uvedla mírné zlepšení finanční situace, ale vzhledem k chybějícímu zázemí a přetrhání vazeb se svým rodištěm to nevnímá příliš pozitivně.

R4: „To je těžký říct…tak z ekonomický stránky, jo, možná je tady i líp, ale tam jsme se měli taky moc dobře..chybí mi to zázemí, stejně se necítím na takové úrovni, jak bych byla tam..tam by už člověk něco byl..dokázal..a tady nemůžu, protože tady sou ty jazykový problémy..ten přízvuk..“

Narozdíl od Dokoupila (2006) a Zvelebila (2006), kteří uvádí, že se banátským Čechům ve vlasti nedaří nejlépe a neznají nikoho, kdo by svým příbuzným posílal do Rumunska peníze nebo balíky, spíše jsou potraviny a peníze z domova posílány do Čech, banátští respondenti s tímto tvrzením nesouhlasí.

R1: „ Samozřejmě přichází někteří i z těch ekonomických důvodů, ale že by si pohoršili, tak to bych neřek….Lidi co tam (v Rumunsku) jsou, tak tam pracují všichni. změnilo se o, že tam se dříve hodně pracovalo ručně na poli, teď se to tam ti lidé tam nepracují tolik…možná, říkám v uvozovkách, jako ti co žijí tady… musí do zaměstnání a musí se honit, aby si pořídili bydlení. Ale že by potřebovali nějakou pomoc, to bych neřek. A myslím si, že si vydělávají dostatečně a žijí si dostatečně slušně a nepotřebují k  přežití pomoc z Rumunska.“

R2: „…takže já si myslím, že kterej to říká, tak buď byl snílek a myslel, že tady v Čechách se stane z něho milionář…nebo já nevím…“

6.5.3 Bydlení

Co se týká očekávání ohledně bydlení, žádné konkrétní představy respondenti neměli. Situace Čechů z černobylské oblasti byla vyjímečná, neboť v rámci celé repatriační humanitární akce jim bylo zajištěno také bydlení, většinou v lokalitách po ruských vojácích. Lokalitu si mohli všichni vybrat sami a respondentky si ji zvolily na základě doporučení jedné z nich, která tam už jednou byla.

R4: „…když už jsme byli rozhodnutý, kam nás vezmou, dali nám mapu a vysvětlovali, aby si každej moh vybrat podle svýho povolání nebo tak, aby si každý moh vybrat to místo, kam chce jít.. kde bydlet. a snažili jsme se, aby příbuzný jsme byli spolu….“

R5: „V Milovice sem byla, protože tady byl nějaký náš synovec jako voják, a já povídám, mě se Milovice líbí, je to blízko tam a k tomu…..a pak jsme šli…“

Všechny respondentky uváděly, že si přály, aby bydlení zůstalo podobné jako na Ukrajině a měly velké obavy, jak to bude vypadat.

R4: „…dali nás do těch bytů po ruských vojácích..to nebylo moc..jako že by se nám to moc líbilo..víte, když člověk měl na Ukrajině barák a bylo to tam pěkný..tak očekával, že by mohlo být podobný.. Báli jsme se…“

V současné době všechny stále bydlí v bytech po sovětských vojácích, které dostaly po příjezdu. Všechny by si shodně přály, aby každý bydlel v domku se dvorkem, jako na Ukrajině a toto neuskutečněné přání vnímají jako určitý nedostatek přesídlovací akce.

R4: „Akorát..já si myslím.. jedna taková malinkatá chyba byla, že nás nastěhovali všechny do jednoho baráku(…)když člověk měl tam na Ukrajině barák, tak chtěl..aby to bylo třeba podobný….chtěla bych, aby každý měl svůj domeček.. dvoreček..“

V očekávání ohledně života v komunitě nebo mezi majoritou se přání respondentek lišilo. Dvě respondentky uvedly současný jako vyhovující současný stav -kdy nebydlí v komunitě ani nejsou rozptýleni.

R4: „… taky by nebylo dobrý, kdyby nás dali všechny spolu… ani ne.., ale sami taky ne..tak je to akorát, ale ještě to bydlení..kdyby to šlo..“

Další respondentka však vyjadřuje přání žít v komunitě.

R5:„ Možná by to bylo dobrý, kdyby nás dali spolu nějak dohromady. Aby to byla taková vesnička nová…celá..aby každý měl svůj domeček..dvoreček…“

Banátští reemigranti s konkrétními představami o bydlení nepřicházeli.

R1:„Víte, my sme byli vychováni v tym, že každý se o to bydlení a živobytí musí sám o všechno postarat, tak sem to.. ani nic konkrétního neočekával…“

Situace byla také jiná v tom, že si reemigranti bydlení museli zajistit sami, pouze jedna respondentka bydlí se synem, takže očekávání ohledně podobnosti s bydlením v komunitě nebyla zpočátku pro reemigranty podstatná.

R1:„No, tady nešlo o to..tady šlo pouze o to, aby měl člověk kde bydlet. Mě to bylo tenkrát úplně jedno, jestli budem bydlet tam nebo onam a jak to bude vypadat..“

Díky chybějícímu občanství si navíc nemohli podat žádost na obecní byt.

R1: „Nikdo, nemoh si ani podat žádost na obecní byt… a bylo to odůvodněno tím, že nemá občanství. Nevím teď, ale z těch našich lidí obecní byt nikdo nesehnal teda…“

Výjimkou byl jeden respondent, který získal obecní byt díky tomu, že bydlel s rodinou na neobsazené faře a po příchodu kněze se museli vystěhovat.

R1: „My sme dostali obecní byt..protože jsme bydleli na faře a pak tam přišel farář …no a neměli sme jako kam, a to bylo jedině tenkrát nám ten úřad přikývnul, že ano… a pak jsme usilovali o to, abychom si brzo zařídili vlastní bydlení.“

V současné době všichni respondenti bydlí v rodinných domech a jsou se svým bydlením spokojeni. Co se týká výběru lokality, většina banátských Čechů přichází do míst, kde už někoho mají, na koho se mohou spolehnout.

R1: „… tak sme přišli sem, za ostatníma.. většina těch, co přichází, tak zase jdou tam, kde už někoho mají…“

6.5.4 Mezilidské vztahy

V rámci soužití s majoritou se  banátští  krajané s pocitem znevýhodnění osobně nikdy nesetkali. Ani v zaměstnání, ani v rámci ostatních kontaktů s majoritou. Možnou diskriminaci nebo znevýhodnění neočekávali.

R2:„Ne. já sem ten pocit neměl nikdy. „Nečekal sem to. To by bylo velký zklamání, tak to snad bysem se sbalil a bysem odešel.“

R1: „Já osobně ne.. možná… se bokem něco povídalo, ale osobně ne. Ani nenarážím..“

R3: „ Já ne, syn ano, v hospodě mu říkali, že je Rumun…“

Zmiňují však problémy svých známých, kteří se určitým znevýhodněním setkali. Jednak šlo o znevýhodnění úřadů ohledně nemožnosti získání obecního bytu a dále o postoj některých úředníků, kteří se k reemigrantům chovali úplně stejně jako k ostatním cizincům.

R1: „..vy ste pro mě stejně cizinec, tak jako Vietnamec nebo Ukrajinec nebo kdokoliv jinej…“

Dále zmiňuje problémy reemigrantů, kteří vyvíjí zvýšené úsilí, aby se vyrovnali s majoritou, což je jim v konečném důsledku spíše na škodu.

R1: „…že se na ně pohlíží jakože…kazí normy v podniku, kvůli nim se musí zvyšovat. Chlapi v hospodě se pak baví, ne všichni, ale někteří se vyjádří tak, že my jsme přišli a bereme jim práci…říkám v hospodě, jo..“

Z celkového chování majority k reemigrantům byl odvozen určitý pocit xenofobie vůči reemigrantům z Rumunska, kteří jsou podle respondenta chápáni odlišným způsobem, než ostatní cizinci, kteří přichází do republiky za prací.

R1: „…možná česká společnost je trošičku malinko xenofobní…ale přijdou-li z Ukrajiny, neříkám o Vietnamcích nebo Slovácích nebo já nevím co.. ti přijdou jako makat, přijdou-li z Rumunska, tak se na ně pohlíží trošku jinak. Mám takový tušení.. možná je to jenom tady v regionu, nevím, jak je to v republice…“

Celkově ale mají banátští respondenti pocit, že jsou českou společností obecně přijatí, i když zmínili výše uvedené problémy.

R1: „Obecně si myslím, že jo, ale taky sem nastínil i tu situaci, která tady někdy je.“

R2: „Tak to sem čekal to přijetí…, kdyby to bylo jinak, tak to by bylo velký zklamání.“

V souvislosti s možným zklamáním z života v Čechách a případným návratem do Banátu hovoří respondenti o několika vyjímkách, kteří se vrátili. Zároveń také zdůrazňují význam pomoci známých a příbuzných již usídlených v republice.

R1:„Sou výjimky, to myslímže tak do pěti..většina těch, co přichází, ještě i teď, tak zase jdou tam, kde už někoho mají (…) kdo je podrží….“

 Volyňští Češi soužití s majoritou hodnotí v současnosti jako téměř bezproblémové-zpočátku měli problémy-lidé je označovali za Rusy a posílali je pryč.

R4: „…víte po tych ruských vojácích..já nevím, jak to tady oni s nima měli..asi ne moc dobrý..na nás koukali, jako špatně..a říkali, ať jdeme zpátky do Ruska.. Bylo těžký je přesvědčit, že nejsme Rusáci, ale Češi, Volyňáci. Občas i řeknu, rozbili okno…a třeba v práci..já vám řeknu…v práci měla takový pocit méněcennosti..Víte, nebyl si člověk jistej a ještě navíc na vás koukali, jako to okolí…že to vona nedokáže, že vona to neumí..“

Přijetí společností hodnotí jako v zásadě úspěšné.

R4:„Celkově jo. Úplně ne.. ale celkově jo. Prostě určitě pochopili, poznali nás..(…), že se ničím nelišíme  a že jsme schopný a dokážeme, to co ostatní a začali nás brát vážně… Jako nám tady je moc dobře.máme bydlení, jídlo, oblečení, přátele, to jo..“

 R5: „…hlavně, že se ty moje děti tady mají dobře…“

 Zároveň však ví o třech rodinách, které se vrátili zpátky na Ukrajinu.

R4: „Jo, tak 3 rodiny, co známe. Ono to bylo hlavně z toho, že oni nenašli práci, to jak byli tam, na Ukrajině, a tak to špatně nesli…“

I když respondenti v současnosti hodnotí soužití s majoritou jako většinou bezproblémové, stále jsou pro ně krajané velmi důležití. Banátští reemigranti se stěhují do jejich blízkosti a volyňští krajané stále bydlí společně a pro ukrajinské manžely dvou respondentek dlouho představovali jediný zdroj kontaktu a pomoci. Ze zmíněných skutečností vyplývá, že očekávání ohledně kontaktů s krajany jsou pro reemigranty velmi důležitá. U některých dokonce současná situace předčila očekávání a z odpovědí je zřejmé, že o setkávání je u obou skupin reemigrantů velký zájem.

R2: „Tak to jako… to mě, jak sme to docílili teď v poslední dobu.. tak to sem neočekával, si myslím. Taková malá skupina těch co sme v tom okolí, jako bydlíme, že se budem stýkat.. ale, že budem mít i celostátní setkání, s tím jsme nepočítal, no.“

 R4: „Jo, to sem jako chtěla, moc..Setkání si děláme. Sem tam mezi nima moc ráda…Ochota je. To my moc rádi…“

 Četnost návštěv Rumunska a Ukrajiny se odvíjí od množství příbuzných, kteří v komunitách zůstali. Všichni respondenti ale očekávali víceméně pravidelné kontakty, které byly přerušeny pouze v případě nemoci či vysokého věku.

R2: „…a  ty návštěvy Rumunska, to sem chtěl. Nejdřív po dvou letech a pak jsme tam byli asi tak 10x na návštěvě.“

R4: „Jezdím na Ukrajinu každý prázdniny…“

 Dílčí závěry

O zapojení se do společenského a veřejného života neměli respondenti příliš jasné představy. Konkretizovaly se až v souvislosti s dalším časovým vývojem. Volyňské respondentky mají tendence zapojovat se spíše do aktivit pro krajany, u banátských je zřejmá větší společenská a kulturní angažovanost.

Profesní uplatnění v rámci své kvalifikace respondenti neočekávali, přesto s vyjímkou jednoho respondenta pracují ve svých oborech.

Jelikož respondenti neodcházeli z ekonomických důvodů, jejich očekávání ohledně finančního zabezpečení byla realistická a očekávané úrovně dosáhli. Banátští respondenti také popřeli informace týkající se nutné pomoci z Rumunska, kterou reemigrantům zasílají příbuzní, protože se jim v Čechách nedaří dobře.

V otázce bydlení je zřejmý rozdíl mezi příslušníky obou komunit. Volyňští reemigranti přišli s představou bydlení, které vycházelo z touhy po podobnosti s Ukrajinou. Ve skutečnosti ale stále bydlí v bytech po sovětských vojácích, které jim byly nabídnuty v rámci přesídlovací akce. Banátští reemigranti naopak s  představou o bydlení nepřišli, zajišťovali si ho sami a v současnosti bydlí v rodinných domech, podobně jako v Banátu.

Banátští respondenti hodnotí soužití s majoritou jako celkem úspěšné, cítí se společností přijati, i když zmiňují problémy svých známých, kteří se setkali s určitým znevýhodněním. Volyňští krajané soužití hodnotí taktéž jako v zásadě úspěšné, i když zpočátku se se znevýhodněním setkávali, a to  díky přestěhování krajanů do lokalit, kde žili sovětší vojáci, s nimiž měli místní obyvatelé většinou nepřátelské vztahy.

Ukázalo se, že jsou pro respondenty jejich krajané stále velmi důležití a představují pro ně nezastupitelnou úlohu. Pro banátské Čechy je charakteristické usídlování se v oblastech již krajany osídlených. V rámci výzkumu se nepotvrdil předpoklad ohledně menší ochoty černobylských reemigrantů ke vzájemnému setkávání.

6.6 Očekávání týkající se kulturní integrace

6.6.1 Sociokulturní úroveň majority

Představy o hodnotách, tradicích, mentalitě majority a jejich případných odlišností nebyly pro volyňské reemigranty příliš zásadní.

R4:„Ani jsme takový moc…vůbec ne. Ani jsme neočekávali, že to bude něco odlišnýho… protože jsme my ty tradice tam zachránili a tady se to ani už třeba nedrželo.. jasně, že teď ta mládež… a je i jiná doba…“

 Co se týká odlišných hodnot a náboženství respondentky zásadní rozdíl neočekávaly a ani nepocítily. Je to dáno jednak uchováním katolického náboženství a slavením svátků  zachováním českých tradic, které vychází z náboženských tradic.

R5: „Odlišnost ani ne..my jsme to tam všechno udržovali. Taky to náboženství…“

 Rozdíl mezi mentalitou Čechů a Ukrajinců vidí respondenti v uzavřenosti Čechů a menší pracovitosti, pohostinnosti a skromnosti.

R4: „Víte, my na Ukrajině..my jsme tam takový skromný a pracovitý..moc..tady spíš se tak moc..nejsou pracovití.. a hodně tam sou pohostinný..“

 Zřejmé je také určité nepřátelství a odstup k cizincům a zaráží je také časté nepřátelství a neudržování kontaktů mezi členy rodiny.

R4: „A taky mi přijdou tady někteří takoví moc nacionální..jako že nemají cizince moc rádi….na Ukrajině..tam bylo moc různých národů.. a bylo jedno, jestli byl bílej nebo odkud (…) cizinec měl vždycky přednost (…)tady jsou úplně poslední..vždycky..“

 Banátští respondenti zmiňují rozdílný pohled české společnosti na vlastenectví, národní cítění a dále na již zmíněný xenofobní postoj.

R1: „…to nás někdy zaskočí.. ten některý pohled v Čechách na to vlastenectví, na tu českou hrdost.. mám pocit, že to někteří nemají..někteří to možná ani nechtějí mít… Nechápu tuhletu věc..“

R1: „…možná česká společnost je trošičku malinko xenofobní…“

 Odlišnost sociokulturní úrovně banátští reemigranti částečně předpokládali, i když si přáli, aby tomu tak nebylo.

R1:„Já sem si přál, aby to bylo tak a ono to tak jako nebylo…To sem tušil…to jo…protože je to tak…“

R2: „ …sem si představoval úplně jinak…a když sme přišli sem, tak sem zjistil, že všude jsou stejný lidi, akorát mají trochu jiný tradice, jiný zvyky a mluví jinou řečí. Ale jinak sou dobří lidi i tam dobří lidi sou i tady, a zrovna tak lumpové a darebáci sou tam i tady…“  

 Vzhledem ke katolickým kořenům a aktivnímu náboženskému životu české komunity v Banátu, rozdílnost hodnot, oproti české společnosti, nehodnotí respondenti jako zásadní, nicméně určité rozdíly vnímají.

R1:„Hodně odlišné ne. Ale ty hodnoty, ten určitý žebříček hodnot přeci tady pořád je. Mně to nepřijde, dokážu si to vnitřně nějak zpracovat. Ale ty rozdíly tu byly, to vidím.“

 R2: „…což, ale jak vidím tady v okolí se ani moc nedodržuje…“(křesťanský zvyk nepracovat v neděli)

Co se týká jazykových odlišností a jejich očekávání, s určitými problémy se všichni setkali. Obtížná situace byla  zejména v česko-ukrajinských rodinách.

R4: „.. moje děti a  můj manžel, to bylo těžký…můj starší syn…radši mlčel… manžel ani nechodil do obchodu“

 Potíže měli však i samotní respondenti, kteří všichni uvedli, že doma česky mluvili.

R4: „…a já sem měla problémy i když sem česky doma mluvila…“

R1:„ S tím jazykem… zpočátku ten nedostatek byl (…) musím přiznat..“

Zároveň vnímali, že čeština, kterou mluvili, byla odlišná od soudobého jazyka.

R4: „…ale nebyla to ta pravá čeština, bylo to něco jiného. Třeba ty nový slova nádraží nebo náměstí sem se učila tady..“

R1: „…a v Čechách nám chyběla slova toho technického významu nebo rázu…“

 Vývoj českého jazyka překvapil i banátského respondenta, který se  s určitými problémy také setkal, přestože odcházel z Čech v 50. letech.

R2: „ Než sme odešli z Čech, tak my sme zachovali tu češtinu tej doby(…) doma a když sem přišel, tak byla hodně pozměněná…“

Problémy s češtinou byly respondenty očekávané.

R1: „To jsem věděl… Přestože v tom člověk vyrůstal, to je pravda…ten jazyk těch co vlastně tam žijou, tak ta jazyková stránka se moc nevyvíjí..spíš ty archaismy…“

 6.6.2 Kulturní sebeidentifikace jedince

Přestože se volyňské respondentky cítí českou společností přijaté a daří se jim tu dobře, za svůj domov shodně označují Ukrajinu.

R4: „Nemůžem si stěžovat.. ale doma jsme tam, na Ukrajině..tam, kde se člověk narodí a má ty kořeny.. chybí mi to zázemí (…)tam by už člověk něco byl..dokázal..možná je to fakt, že kde ses narodil, tak tam máš bejt…“

 R5: „Jedno starý ukrajinský přísloví říká, že kde ses narodil, tak tam máš domov.“

 Banátští krajané mají pocit domova spíše v České republice.

R2: „… kdybysme přišli sem domů do Čech…“

R1: „…pocit, že sem někdo nepatří…myslím si, že tady to rychle nějak vychladá. V těch počátcích to bylo takové intenzivnější, pak to upadá.. myslím si, že těch dalších pět let.. pokud budem  žít.. tak se to nějak ještě možná zmenší…“

 To souvisí pravděpodobně s výraznou idealizací vlasti v prostředí komunity, s odchodem se svými rodinami a příbuznými a s dlouhodobou touhou respondentů po odchodu do Čech.

R2: „…když sem nabyl rozum, tak sem měl pořád tu touhu se navrátit..“

R1: „ …cukání o přestěhování do Čech sem měl, když jsem byl ještě svobodný…“

 S představami ohledně uchovávání kulturního dědictví předků volyňské respondentky nepřicházely. Později však začaly slavit společně některé ukrajinské svátky.

R5: „… tady udržujem zas ty ukrajinský…třeba osvobození se u nás slavilo až devátýho, tak jsme se tak sešli…“

 Očekávání banátských krajanů se týkalo spíše nutnosti přizpůsobení se kultuře majoritní společnosti.

R2: „…když člověk přijde do nějakýho.. místa, tak musí se snažit přizpůsobit jako…to je jasný, že…“

 Co se týká udržování konkrétních tradic, respondenti očekávali především zachování tradic souvisejících s náboženstvím.

R2: „Jako můžu  říct, že v rámci rodiny jako spíš ty zvyky, co sme měli tam třebas jako křesťané…“

 Mezi zvyky, které respondenti tedy stále udržují patří například zachování odpočinku v neděle a ve svátky.

R2: „…dodržujem ty zvyky, že v neděli a ve svátek nepracujem(…)To je zvyk, kerej sme měli tam a tady ho taky dodržujem.“

 Dílčí závěry

Z výpovědí je zřejmé, že volyňští respondenti, narozdíl od banátských, neočekávali odlišnosti v sociokulturní úrovni majority. Jelikož se v českých komunitách udrželo katolictví-i když bylo okolí v obou případech pravoslavné, v zásadě se hodnotový rámec české společnosti od prostředí v komunitách neliší, i když banátští respondenti, vlivem větší náboženské horlivosti, určité rozdíly spatřují. Ty plynou převážně ze sekularizace české společnosti.

V souvislosti s hodnocením odlišné mentality Čechů respondenti shodně uvádí uvádí zřetelný xenofobní postoj společnosti. Banátské krajany překvapila nízká míra vlastenectví Čechů a volyňští zase poukazují na roztržky v rodinách a menší pracovitost a skromnost obyvatel.

Jazykové problémy respondenti očekávali, přestože doma všichni česky mluvili, a tudíž je určité počáteční komunikační potíže příliš nezaskočili.

Problematika identity a sebeidentifikace je v případě volyňských krajanů ovlivněna specificky vynuceným odchodem, četným příbuzenstvem, které na Ukrajine respondentky zanechaly, česko-ukrajinským manželstvím dvou respondentek a celkově silným vztahem ke svému rodišti. Z těchto důvodů respondentky za svůj domov považují Ukrajinu. Banátští respondenti, mezi kterými panovala silná idealizace vlasti a kteří po příchodu do Čech toužili několik desetiletí, za svůj domov považují Čechy.

 6.7 Vliv konfrontace očekávání s realitou na životní situaci reemigrantů

Proces následující po odeznění euforické fáze-konfrontace očekávání s realitou, vyvolává u reemigrantů uvědomování rozdílů mezi předchozím životem a novou sociální realitou. Mnohá z očekávání, jež byla konstruována na základě zkušeností nepřesahujících rámec života v českých komunitách jsou tak díky kontaktu s reálným životem nutně změněna a přeformulována.

Jak uvádí Brouček, zdárná migrace závisí na schopnostech a aktivitě jedince ve všech fázích migračního procesu. V případě respondentů z obou komunit jsem se nesetkala s tím, že by jim konfrontace očekávání s realitou ovlivnila nepříznivě jejich životní situaci a způsobila tak psychické potíže či výrazné adaptační problémy.

I přes zklamání některých očekávání vyplývající z určité idealizace vlasti u banátských respondentů,

R1:„Člověk se domníval… vlivem literatury a těch časopisů měl pocit, že je to tady ideální…“

R2: „Čechy…to byl takovej vysněnej ráj pro lidi“

 a také z nerealistických očekávání spojených s novým životem, v případě volyňské reemigrantky,

R4: „…když se chce člověk někam nastěhovat, tak to vidí všechno tak nějak růžově…Já sem si myslela, že to bude tady tak perfektní, tak sem si nic nebrala..všechno nový sem si vzala..nic starýho….si nebrala..třeba na krouhání zelí..to sem si jako nebrala, to sem si myslela, že v Čechách to nebudu dělat..nebo já nevím, nad čím sem počítala….“

 respondenti po vyprchání euforické fáze, v kontaktu s realitou nerezignovali, ale uvědomovali si nutnost zapojit se do běžného života společnosti, převzít odpovědnost za vlastní existenci a zvýšenou aktivitou vyřešit zátěž spojenou s přesídlením.

R4: „… Potom, když už sme tady byli, tak sme viděli, že to je stejný jak tam. Musíš se udržet a žít normálně, tak se musíš snažit…“

R2: „ …každýmu, kerý chce pracovat, jak tady i tam, tak může žít slušně…“

R2: „…když se člověk rozhodne.. je to důležitý krok v životě.. nesmí se ohlížet zpátky.“

 Zátěž spojená s přesídlením je výraznější u banátských reemigrantů, kteří si základní existenční podmínky musí zajistit sami, bez pomoci vlády, nicméně respondenti tuto situaci zvládli a byli připraveni vyvinout velké úsilí, aby se do začlenili a stali se rovnoprávnými členy společnosti.

R1: „…a pak jsme usilovali o to, abychom si brzo zařídili vlastní bydlení.“

 R1: „no a samozřejmě že se snaží a chtěli by se nějakým způsobem integrovat a vyrovnat s majoritou, no a proto to  zvýšené úsilí, které vynakládají…“

 Dílčí závěr

Přestože některá očekávání nebyla naplněna (představa bydlení u volyňských reemigrantů, podobnost kulturně společenského života banátské komunity v případě banátských), současná situace v jiných aspektech naopak předčila očekávání (zaměstnání, krajanské aktivity). Stížené postavení banátských reemigrantů nemělo na jejch životní situaci negativní vliv, spíše je přimělo k vynaložení zvýšeného úsilí.  Celkově se respondenti vyznačují schopnostmi zvládat rozpory a nerovnováhy vzniklé nenaplněnými očekáváními a se svou životní situací jsou spokojeni

6.8 Změny očekávání v souvislosti s časovým vývojem a integrací jedince do společnosti

Očekávání, se kterými volyňští reemigranti přicházeli, se týkaly zdravého životního prostředí[20], existenčního zázemí- bydlení a zaměstnání.

R4: „Hmm..no nejdřív zabydlit se a potom zapojení do toho života…“

Co se týká bydlení, šlo jen o základní představu založenou na přání o podobnosti podmínek. Dále očekávání ohledně udržování kontaktů s krajany, i když zpočátku se také jednalo jen o obecnou představu. Další očekávání se týkalo návštěv Ukrajiny.

R4: „To bych si nedokázala představit, že bych tam jako nejezdila..“

Respondentky taktéž přišly s představou o podobnosti sociokulturního života, žádné odlišnosti neočekávaly

R4: „…ani jsme neočekávali, že to bude něco odlišnýho…“

Výjimkou byl předpoklad týkající se určité jazykové odlišnosti. V návaznosti na předpokládanou podobnost prostředí také neočekávaly diskriminaci nebo znevýhodnění.

Žádné konkrétní představy neměly o formě pobytu,

R4: „…nabízeli, že si to občanství můžem vyřídit, ale my jsme nevěděli…“

politické angažovanosti a zapojení do společenského a veřejného života.

R4:„To sem nemohla vědět, jak to tady vypadá. To asi se neplánovalo. Nejdřív sme řešili, co bude s námi. Každý myslel, co bude a jak bude..“

 V souvislosti s dalším časovým vývojem dostávala některá očekávání konkrétnější podobu a další vznikala až díky delšímu pobytu, v případě volyňské respondentky o formě pobytu-zažádala si o občanství, dále o zapojení se do aktivit pro krajany i ohledně zaměstnání. Responedentka přijela s představou, že uplatnění ve školství nezíská a když se jí to podařilo, vznikla představa, která trvá dodnes- o uplatnění přímo ve svém oboru. V případě další respondentky, možnost práce v soukromé ordinaci.

Dále se konkretizovaly představy o životě v komunitě nebo mezi majoritou

R4: Ne..to bysem jako nechtěla bydlet sama…Ne, představu jsme ani neměli, až jsme přijeli sem.. Ale taky by nebylo dobrý, kdyby nás dali všechny spolu..“

V souvislosti s dlouhodobějším životem v Čechách, se soužitím s majoritou a s pocitem přijetí a se ujasnili představy o identitě respondentek, o zapojení do společenského života a uchovávání kulturního dědictví předků.

 V případě banátských respondentů se očekávání, se kterými přicházeli, týkaly možností studia a vzdělávání, zaměstnání, lokality bydliště v blízkosti již přesídlených krajanů, kontaktů s krajany a návštěv Rumunska. Očekávání jednoho respondenta se týkalo i zapojení se do veřejného a společenského života-vědomí omezené možnosti.

R1: „…s tím sem tak trošku počítal(…) nemůže člověk, když přijde odjinud, třebaže je Čechem, nemůže se postavit a aktivně se podílet na běžným životě…“

 Představy měli ohledně určité odlišnosti sociokulturního prostředí a o možných jazykových problémech. Předem vytvořené představy se také týkaly zaměstnání, kdy respondenti taktéž neočekávali uplatnění ve svých oborech.

R2: „… já sem si nedělal žádný iluze ohledně toho…“

Očekávali také přijetí společností a svou následnou integraci do společnosti-tedy představu o své identitě.

R2: „…kdyby nás nepřijali(…) by bylo obrovský zklamání. To by bylo tím způsobem tak jako že mezi cizíma sem byl doma a mezi svojema, že sme cizí…“

 Přišli také s určitými očekáváními o nutnosti přizpůsobení se kultuře společnosti, ale také s představou zachování křesťanských tradic.

Žádné představy neměli o politické angažovanosti, formě pobytu[21]

R1: „…já ani nevěděl, že mohu nebo musím žádat o trvalý pobyt.“

a o podobě bydlení.

R1: „…my sme byli jsme vychováni v tym, že každý se o to bydlení a živobytí musí sám o všechno postarat, tak sem to ani nic konkrétního neočekával (…)“

 V průběhu dalšího života vystoupily do popředí očekávání spojená s podílem na aktivitách pro krajany, a také s bydlením. Po zabezpečení základního ubytování po příchodu se vytvořil prostor pro nová očekávání ohledně další podoby bydlení, zda zůstanou nebo budou usilovat o nové.

R1: „…a pak jsme usilovali o to, abychom si brzo zařídili vlastní bydlení.“

V souvislosti s trvalým usídlením a integrací do společnosti se objevují představy ohledně větších možností participace na společenském a veřejném životě, v případě jednoho respondenta také o politické angažovanosti, která nakonec vyústila v kandidaturu na starostu.

R1: „Já sem pak ..pozdějc kandidoval.“

Dílčí závěr

Respondenti přichází s očekáváními vyplývajícími z důvodů odchodu, s představami týkající zaměstnání, kontaktů s krajany a se členy komunity v zaměstnání.

U volyňských reemigrantů jsou podstatná očekávání týkající se bydlení. Další představa se týkala neočekávání rozdílů v sociokulturní úrovni, banátší krajané byli naopak na odlišnost připraveni. Respondenti neměli představy o formě pobytu, politické angažovanosti a volyňští respondenti ani o zapojení se do společenského života. S těmito představami však přišli banátší reemigranti, i když se týkaly spíše jejich omezených možností. Pro banátské respondenty byla důležitá představa o sebeidentifikaci a přijetí společností.

V souvislosti s dalším časovým vývojem vystupují do popředí očekávání týkající uchovávání dědictví a tradic předků, očekávání o zapojení se do aktivit pro krajany a dále o profesní a zejména v případě banátských reemigrantů, prostorové mobilitě. Objevují se také představy ohledně větších možností participace na společenském a veřejném životě v  bydlišti reemigrantů. U volyňské repondentky vystupuje do popředí až v této fázi problematika sebeidentifikace, a to v souvislosti s odkládaným přijetím občanství.

 Závěr

Cílem mé práce je zjištění očekávání, s nimiž přichází banátští a volyňští reemigranti, jejich odlišností v závislosti na rozdílných aspektech života těchto zahraničních českých komunit a na problematiku konfrontace očekávání s realitou.

V teoretické části je vymezeno, v rámci konceptu životní situace, očekávání, je popsána problematika reemigrace a dále jsou na základě oblastí integrace vymezeny oblasti očekávání reemigrantů. Pro výzkum byla zvolena kvalitativní metoda z důvodu získání hloubkového popisu případů a porozumění subjektivním dimenzím. Data byla zjišťována technikou rozhovoru pomocí návodu. Celkem bylo uskutečněno 6 rozhovorů s banátskými a volyňskými respondenty.

Z takto získaných poznatků je možné vyvodit následující závěry:

Zásadní vliv na očekávání, s nimiž banátští a volyňští reemigranti přichází, má dobrovolnost či vynucenost odchodu a  důvody, kvůli nimž odchází. Shodnost těchto aspektů pak ovlivňuje společné charakteristiky v očekáváních respondentů. Z analýzy vyplývá, že očekávání volyňských respondentů byla, díky specificky vynucenému odchodu, založena převážně na očekávání podobných životních podmínek jako na Ukrajině-s rozdílem v oblasti životního prostředí. U banátských respondentů, odcházejících dobrovolně, hrála důležitou roli představa zidealizované vlasti, nicméně tato idealizace spíše ovlivnila rozhodnutí k odchodu a samotná očekávání respondentů byla spojována s vědomím příchodu do země s určitými sociokulturními odlišnostmi, i když si respondenti přáli, aby tomu tak nebylo, a s nutností vlastního nasazení.

Důraz je u volyňských respondentek kladen na očekávání týkající se životního prostředí a zdravotního stavu dětí, udržování kontaktů s krajany v Čechách i na Ukrajině a na již zmíněnou představu o podobnosti životních podmínek. Banátští respondenti zdůrazňují především zajištění vzdělání a uplatnění svých dětí, návrat do rodné vlasti a s ním spojenou sebeidentifikaci, dále taktéž představy o kontaktech s krajany a náboženském životě.

Společné znaky u zástupců z obou komunit vyplývají zejména z důvodu ekonomické nepodmíněnosti reemigrace, kdy z odpovědí vyplývá, že respondenti neočekávali zlepšení životních podmínek. Respondenti taktéž neočekávali uplatnění ve svých profesích a počítali s určitými jazykovými obtížemi. Shodnost je zřejmá v absenci představ o formě pobytu a možnostech politické angažovanosti. Dalším společným znakem, je důraz kladený na udržování kontaktů s krajany a očekávání přijetí českou společností.

I přes výše uvedené shodné prvky v očekáváních respondentů, z výzkumu vyplývá výrazný vliv specifického prostředí jednotlivých komunit. Při analýze provedených rozhovorů se individuální odlišnosti respondentů ukázaly, v rámci zaměření výzkumu, jako nevýrazné a hlavním měřítkem pro shodnost nebo rozdílnost očekávání a postojů k se ukázala příslušnost k jednotlivým komunitám.

Konfrontace očekávání s realitou neměla, v případě dotazovaných respondentů, na jejich životní situaci negativní vliv, neboť si byli i v případě dílčích neúspěchů vědomi vlastní odpovědnosti za situaci a nutnosti zvýšeného nasazení. Z výzkumu je ale zřejmá větší aktivnost a angažovanost banátských respondentů, kteří byli nuceni zajistit si základní existenční podmínky sami, zatímco u černobylských respondentek je v některých oblastech patrná větší pasivita.

V souvislosti s časovým vývojem a úrovní integrace jedince do společnosti je zřejmý posun prvotních očekáváních týkajících se materiálního zabezpečení a přijetí společností k zapojení se do společenského a veřejného života. Z výzkumu opět vyplývá rozdíl mezi mírou angažovaností banátských respondentů a volyňských krajanů, kteří, přestože měli zajištěné základní podmínky, vykazují menší míru společenské a veřejné angažovanosti.

Z poznatků práce vyplývá doporučení-v souladu s aplikačním cílem práce-zvyšování informovanosti představitelů obecních a městských úřadů, do jejichž obvodů reemigranti přicházejí a celkového povědomí veřejnosti.

Výsledky práce otevírají možnosti dalších výzkumů, které by přinesly hlubší a konkrétnější poznatky. Navrhuji například výzkumy týkající se sociální struktury reemigrantů a jejího vlivu na úspěšnost integrace do společnosti, významu krajanských organizací pro reemigranty nebo obrazu reemigrantů v českých médiích.

 Bibliografie

Baroch, P. 2006. Volyňští Čechové mají doma stále problémy.[online]. [citováno 2007-03-02]

<http://www.rosinanta.estranky.cz/clanky/ZAJiMAVOST/volynsti-cechove-maji-doma-stale-problemy>

 Brouček, S. K některým otázkám migrace na území České republiky po druhé světové válce“ [online].[citováno 2007-02-22] <http://www.mvcr.cz/azyl/integrace2.html>

 Cupalová, M. 2005. Historie a specifika volyňských Čechů. [online].[citováno 2007-02-13].< http://www.koronamagazin.cz/2005/Korona62/Soubory/Volyncech.htm>

Černý, M. 2003. Češi v rumunském Banátu – problematika jejich reemigrace do ČR. Diplomová práce. Plzeň: Katedra sociologie a politologie Fakulty humanitních studií ZČU v Plzni.

 Diamant, J. 1995. Psychologické problémy emigrace. Olomouc: Matice cyrilometodějská.

Disman, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum.

DLUHOŠOVÁ, H. 1996. Vystěhovalectví na Ukrajinu. In: Češi v cizině, 1996, č. 9. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR.   DOKOUPIL, I. 2006. Prázdniny u krajanů. Turistika v českých vesnicích rumunského  Banátu. [online]. [citováno 2007-04-17] <http://www.banat.cz/clanky/ekolisty.htm>

DUFEK, V. 1997. Návrat volyňských Čechů do vlasti v archivních materiálech: Aktuální publikace k 50. výročí reemigrace.Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

Hartl, P., Hartlová, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál.

Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

HEROLDOVÁ, I. 1996. In: Češi v cizině, 1996, č. 9. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR.

HOFMAN, J. 1995. Češi na Volyni: základní informace. Praha: Volyň.

HORÁKOVÁ, M. 1997. Problémy integrace etnických menšin. Sociální politika, 1997, č. 1: str. 4-6, č. 2: str. 5-7, č. 3: str. 4-5. Jánská, E., Drbohlav, D. 2001. Reemigrace volyňských a černobylských Čechů. In: Šišková, T. ed. Menšiny a migranti v ČR: my a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál. KABRHELOVÁ, L. 2004. Návrat je stejně těžký jako odchod. [online]. [citováno 2007-02-17]  http://krajane.radio.cz/en/article_detail/174 Kastner, Q. 1998. Volyňští Češi na Litoměřicku. In: Národnostní menšiny a majoritní společnost v České republice a v zemích střední Evropy v 90. letech XX.století. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Opava: Slezský ústav SZM v Opavě a Dokumentační a informační středisko Rady Evropy v Praze.

KolÍnskÁ, K. 2005. Návrat do vlasti nebo příchod do cizí země? Česká identita ve vyprávění rumunských Čechů.Bakalářská práce. Praha: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy.

Mareš, P. 2004. Sociální exkluze a inkluze. In SIROVÁTKA, T. ed. Sociální exkluze a sociální inkluze menšin a marginalizovaných skupin. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.

Michalec, L. 1999. Dobyvatelé Divokého východu.[online]. [citováno 2007-03-04] < http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKretro/koktejl_950.html>

Ministerstvo vnitra. Integrace azylantů a přesídlenců. [online]. [citováno 2007-02-17]. < http://www.mvcr.cz/azyl/integrace.html#krajane>

Ministerstvo vnitra. 1999. Migrace na území České republiky. [online].

[citováno 2007-04-05] < http://www.mvcr.cz/migrace/6_8.html>

Ministerstvo vnitra. 2002. Migrace na území České republiky. [online].

[citováno 2007-04-05] < http://www.mvcr.cz/migrace/6_8.html>

NAVRÁTIL, P. 2003. Životní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce, 2003, č. 2: str. 84-93. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Navrátil, P., Musil, L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. In Sociální studia, č.5. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

NEŠPOR, Z. 2002. Adaptace a integrace českých emigrantů do západních společností ve vztahu k jejich pozdější reemigraci. In: Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Opava: Slezský ústav SZM v Opavě a Dokumentační a informační středisko Rady Evropy v Praze.Nosková, H. 1999.

Územní a sociální migrace minorit jako pramen ke studiu novodobých dějin Československa. In: Národnostní menšiny a jejich sociální pozice ve střední Evropě. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Opava: Slezský ústav SZM v Opavě a Dokumentační a informační středisko Rady Evropy v Praze.

SECKÁ, M. 1995. Češi v rumunském Banátu. In: Češi v cizině, 1995, č. 8. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR.

SECKÁ, M. 1996. Češi v Rumunsku. In: Češi v cizině, 1996, č. 9. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR.

Svoboda, J. 1999. Česká menšina v Rumunsku.[online].[citováno 2007-02-20]

< http://www.listbanat.cz/publikace.html>

Svoboda, J., Dokoupil, I. 2002. Vlastivědný a turistický průvodce českým Banátem. Brno: CK Kudrna.

ŠIMEK, V. 1993. U nás na Volyni. Sokolov: Okresní úřad.

Šišková, T. ed. 2001. Menšiny a migranti v ČR: my a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál.

VACULÍK, J. 1997. Dějiny volyňských Čechů: díl 1., léta 1868-1914. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

Vaculík, J. 1999. Sociální skladba české minority na Volyni v meziválečném období. In: Národnostní menšiny a jejich sociální pozice ve střední Evropě. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Praha: Slezský ústav SZM v Opavě a Dokumentační a informační středisko Rady Evropy v Praze.

Vaculík, J. 2002. Češi v cizině-emigrace a návrat do vlasti. Brno: Masarykova univerzita v Brně.

Vaculík, J. 2002. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita v Brně.

Valášková, N. 1995. Etnický aspekt a humanitární akce v letech 1991-1993 po černobylské havárii. In: Slezský sborník , č. 1/2:s.  Opava, Slezský ústav SZM v Opavě.

Valášková, N. 1996. Češi v Rusku. In: Češi v cizině, 1996, č. 9. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd ČR.

VAŠEČKA, I. 2004. Princípy sociálnej pomoci vo vzťahu k rómskému etniku na úrovni lokálneho spoločonstva. In SIROVÁTKA, T. ed. Sociální exkluze a sociální inkluze menšin a marginalizovaných skupin. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.

VELKÝ Sociologický slovník. 1999. Praha: Karolinum.

ZVELEBIL, J. 2006. V Banátu. [online]. [citováno 2007-02-15] <http://www.reflex.cz/Clanek24410.html>

Anotace

Tato práce se zabývá očekáváním reemigrantů. Jde o kvalitativní výzkum, jehož cílem je zjistit, s jakými očekáváními přichází banátští a volyňští reemigranti a jak se tato očekávání mění v kontaktu s realitou. V úvodu je vymezen cíl práce a objasněno, k čemu budou poznatky sloužit. V první části práce jsou vymezeny základní pojmy a je popsána životní situace volyňské a banátské komunity. Dále je objasněna metodika a popsán průběh výzkumu. Následuje prezentace výsledků a jejich interpretace. V závěru práce jsou shrnuty výsledky a navrženy další výzkumy.

Rozsah základního textu je 12 814 slov.

Annotation

This thesis concerns expectations of re-emigrants. It deals with a qualitative research, the aim of which is to find out expectations of coming re-emigrants from Volyně and Banát and how these expectations change when faced with reality.

Introduction deals with the aim of my thesis and explains the purpose of these data. In the first part of the thesis, basic terms are defined as well as the life situation of the community from Volyně and Banát is described. Furthemore, methodology is explained and a course of the research is depicted. Then, a presentation of results and their interpretation follows. In Conclusion, the results are summed up and a further research are proposed.

An extent of basic text is 12 814 words.

Věcný a jmenný rejstřík

adaptace                                                                                        10, 11, 12, 13, 14, 36, 53

banátští Češi                                                               6, 9, 14, 15, 17, 19-21, 22-41, 53-57

Baroch                                                                                                                   15, 52, 53

Bartlettová                                                                                                                           7

Brouček                                                                                                                   9, 10, 35

Cupalová                                                                                                                     51, 52

Černý                                                                                                                                 56

Diamant                                                                                                             9, 11, 12, 13

Disman                                                                                                                               19

Dluhošová                                                                                                                          49

Dokoupil                                                                                                                       28,56

Dufek                                                                                                                           10, 49

euforická fáze                                                                                                   12, 13, 16, 35

Francis                                                                                                                         16, 17

Hartl                                                                                                                                    7

Hendl                                                                                                                           19, 20

Heroldová                                                                                                                          53

Hofman                                                                                                                              48

Horáková                                                                                                   13, 14, 15, 16, 27

idealizace vlasti                                                                         12, 13, 15, 17, 27, 34, 36, 56

integrace                                                                     6, 7, 10-14, 16-18, 19, 21, 38, 41, 53

Jánská a Drbohlav                                                                                                        14, 53

Kabhelová                                                                                                                         12

Kastner                                                                                                                              51

Kolínská                                                                                                                      55, 57

kulturní integrace                                                                                               14, 16, 32-35

kvalitativní výzkum                                                                                                  19, 20, 40

Mareš                                                                                                                                12

migrace, migrační proces                                                                           6, 8-11, 14, 36, 39

Michalec                                                                                                                            50

Musil a Navrátil                                                                                                              7, 11

Navrátil                                                                                                                                7

Nešpor                                                                                                                        10, 11

Nosková                                                                                                                            52

očekávání                                                                                    6-17, 19-22, 24-30, 32-40

politická integrace                                                                                             14, 15, 26, 27

příčiny reemigrace                                                                                                        10, 11

reemigrace, reemigrační proces                                                      6, 9-12, 14-17, 39, 49, 55

rozhovor pomocí návodu                                                                                  20, 40, 60, 61

Secká                                                                                                                           55,56

sídelní integrace                                                                                                14, 15, 25, 26

sociální fungování                                                                                                            7, 14

sociologický slovník                                                                                                              7

společenská integrace                                                                                       14, 16, 27-32

Svoboda                                                                                                                53, 54, 55

Šimek                                                                                                                                49

Šišková                                                                                                                              13

Vaculík                                                                                                             47-51, 52, 55

Valášková                                                                                                              48, 50, 53

volyňští Češi                                                                       6, 9, 14-17, 19-21, 22-41, 47-53

zakotvená teorie                                                                                                                 19

Zvelebil                                                                                                                        28, 56

životní situace                                      6, 7, 8, 11, 12, 14, 19, 22, 35, 36, 39, 47, 51, 53, 57

 Příloha 1

České menšiny v zahraničí

1.1. Úvod

Většina českých menšin vznikla v průběhu 19. století novodobým vystěhovalectvím, které mělo ekonomické příčiny. Podle Vaculíka (2002) byly emigranty především sociálně slabší vrstvy venkovského obyvatelstva. S sebou na nová území přinášeli kulturu v podobě regionálních variant tradiční kultury české vesnice 19. století a různý stupeň národního povědomí.  Po svém příchodu do jinoetnického prostředí se museli čeští imigranti vyrovnat s geografickými a přírodními odlišnostmi, s rozdílnou civilizační úrovní a s etnickými a kulturními stereotypy místních obyvatel.

„Imigranti, stojící na vyšším civilizačním stupni a s určitým národním povědomím, neusilovali o ekonomickou, kulturní a společenskou integraci s domácím obyvatelstvem.“ (Vaculík, 2002, s. 26)

Vzájemný vztah uchování si národní specifiky a postupné asimilace závisí na mnoha faktorech. Podle Vaculíka závisí zejména na geografických podmínkách nového prostředí, početní velikosti menšiny a charakteru usídlení (kompaktní/disperzní), formě osídlení (venkovské/městské), charakteru zaměstnání (průmysl/zemědělství), příčinách vystěhovalectví (náboženské, hospodářské, politické), rozdílu ve stupni vývoje minority a majority, shodě či rozdílnosti v náboženském vyznání menšiny a domácího obyvatelstva, stupni národního uvědomění příslušníků minority a vztahu státní moci k národnostním menšinám.

Kombinace těchto faktorů vedla k odlišnému vývoji českých minorit v zahraničí a vnesla tak do života komunit svá specifika, které se projevily na sociokulturní úrovni, způsobu života a hodnotách jejich obyvatel. Schémata očekávání, se kterými reemigranti z těchto oblastí přicházejí, budou pravděpodobně odrážet také specifika a odlišnosti těchto komunit.

1.2. Životní situace české menšiny na Volyni

1.2.1 Historie osídlení:

Sociální problémy, nedostatek půdy, nedostatečný průmyslový rozvoj některých krajů a z toho plynoucí nemožnost zajistit značné části obyvatelstva obživu a taktéž sílící germanizační tlak vyvolaly v 19. století početné emigrace. Nejpříznivější imigrační podmínky se vytvořily ve Volyňské gubernii na západní Ukrajině, kde po zrušení nevolnictví 1861 a po nezdařeném povstání 1863 polští velkostatkáři prodávali levně velké množství kvalitní půdy.

„Zájem byl o Čechy jako o kulturní a hospodářsky vyspělý národ, který byl jako národ slovanský blízký ruskému národu a také že český katolicismus byl některými slavjanofily prezentován jako víra ovlivněna husitstvím a tudíž blízká pravoslaví. [22] (Valášková, 1996, s. 28)

Vaculík uvádí, že na Volyň přišlo prvních 17 rodin z Čech již v roce 1863. Organizovaný příliv českých imigrantů začal v roce 1868. (Vaculík, 1997, s. 18) Příchodem Čechů na Volyň se ještě více zpestřilo národnostní složení tohoto území. Vedle nejpočetnějších Ukrajinců zde také žili Poláci, Rusové, Židé a menší počet německých kolonistů. Češi byli osvobozeni od daní a nepodléhali vojenské povinnosti. Na rozdíl od Ukrajinců se Češi stali neomezenými vlastníky půdy a mohli s ní do nástupu sovětské diktatury libovolně disponovat.

Pro všechna tato území znamenal příchod Čechů velký přínos-kultivace krajiny, industrializace, rozvinutý kulturní a náboženský život.

V roce 1921 byla Volyň rozdělena na dvě části-východní ruskou a západní polskou. Většina Čechů na východní Volyni příslušela k zemědělství. Ovšem politika SSSR předpokládala zrušení soukromého vlastnictví a intenzivní kolektivizaci zemědělství, čímž byli krajané zbavení veškerého majetku a hospodářsky i kulturně zlikvidováni (Vaculík, 1999,s. 160). Velkým dílem k tomu přispěly také rozsáhlé perzekuce proti českým statkářům, obchodníkům a inteligenci a deportace na Sibiř. Důsledkem těchto změn byla ztráta ekonomické převahy, která je chránila před nebezpečím asimilace.

Na západní Volyni si Češi upevnili postavení a jejich životní úroveň značně vzrostla. Hofman (1995) vyzdvihuje především možnost zřizování soukromých českých škol, díky nimž se podařilo udržet určitou úroveň českého jazyka. Po rozdělení Polska byla 1939 západní Volyň připojena k Rusku a nastaly obdobné procesy jako ve východní části spojené s likvidací soukromého vlastnictví, deportacemi a zákazem české výuky.

Příchod německých okupantů deportace ukončil, avšak s novým politickým vývojem příznivé podmínky pro pobyt české minority na Volyni skončil. Proto vyjádřili Češi po skončení války přání vrátit se do vlasti.

Vaculík (1997) uvádí, že se pro mnohé Čechy se stala Volyň východiskem pro odchod do vzdálenějších oblastí carského Ruska, kde se usídlovali ve velkých městech (řemeslníci) či ve vzdálenějších oblastech (zemědělci) několik desítek rodin se také přestěhovalo z důvodu odmítnutí přijetí pravoslavného náboženství.

Černobylští krajané, tak jako mnozí jiní, kteří v různých částech Ukrajiny a Ruska dosud žijí, byli většinou součástí stejného vystěhovaleckého proudu a osudy měli obdobné jako Češi ve východní Volyni. Obce, ze kterých nynější reemigranti většinou pocházejí byly založeny na začátku kolonizace: Malá Zubovština 1870 a Malinovka 1889 (Hofman, 1995, s. 25). Obce však leží mimo historické hranice Volyňské gubernie, a proto se mezivládní dohoda z roku 1946 na jejich obyvatele nevztahovala. V důsledku toho byli po další desetiletí vystaveni všem nesnázím života v SSSR.

1.2.2 Charakteristika

Čeští kolonisté přijeli do téměř feudálních poměrů ruského venkova. Podle Dluhošové (1996, s. 49): „Byli Češi obecně na vyšší úrovni než místní obyvatelstvo.“, nejen  po stránce hospodářské (zakládali a budovali průmyslové podniky, zaváděli nové zemědělské postupy, pěstování nových plodin), ale i kulturní a společenské. České osady se svým uspořádáním a upraveností odlišovaly od okolního osídlení. Většinou byli gramotní a dbali i o vzdělání svých dětí. Zpočátku podněcovali zakládání státních škol, později budovali svépomocí české školy. Zakládali čtenářské besedy, divadelní a pěvecké spolky, hasičské sbory a sokolské jednoty.

Je nutné také zmínit aktivitu volyňských Čechů během obou světových válek, kdy se výrazným způsobem podíleli na bojích a výrazně přispěli ke vzniku samostatného Československa, během 2.světové války bojovali na východní i západní frontě, zakládali odbojové organizace a podíleli se také na osvobozování Československa.

Češi se na Volyni neizolovali od místních obyvatel, ale aktivně se s nimi stýkali a vzájemně spolupracovali. Na základě ekonomických a politických tlaků většina z nich opustila původní, převážně římskokatolickou víru[23], a přestoupila na pravoslavné náboženství. Díky ekonomickým a ideovým tlakům nebyli nikdy horlivými příslušníky církví, z čehož vyplývá, jak uvádí Dufek (1997, s. 57-58): „Náboženství nemělo v životě volyňských Čechů průkazný vliv na jejich národní povědomí, vlastenectví, na kulturní život a vzájemné rodinné a společenské vztahy.“ Národní povědomí tak udržovala rodinná výchova, výuka češtiny a kulturní a spolkový život.

Šimek uvádí, že: „Hlavní příčinou neasimilace české menšiny do ukrajinského prostředí byla jedině vyšší ekonomická a kulturní úroveň českých osadníků, která způsobila určitou izolovanost a nadřazenost od místního obyvatelstva.“ (Šimek, 1993, s. 26).

1.2.3 Reemigrace

Základním smyslem emigrace na Volyň bylo zlepšení ekonomické situace emigrantů. Podle Dufka: „Nebyla hospodářská situace v carském Rusku a Polsku důvodem reemigrace do vlasti. Byly to zásadně důvody jiné, především sovětské zřízení s násilnou kolektivizací a krutou perzekucí. Nedošlo ke ztrátě národního povědomí, pocit češství byl zde dokonce výraznější než po návratu do vlasti.“ (Dufek, 1997, s. 118)

Návrat do vlasti byl umožněn díky mezistátní smlouvě o reemigraci podepsané 10. července 1946 v Moskvě. Vaculík (2002) dále uvádí, že ve výzvě československé vlády k návratu se neodrážela jen aktuální potřeba osídlit pohraničí vyvolaná odsunem Němců a Maďarů, ale také tlak zahraničních krajanů. Cílem reemigrace bylo vrátit z ciziny všechny krajany národně uvědomělé-snaha o zvýšení početnosti slovanského živlu a politicky spolehlivé. Návrat první vlny Volyňských Čechů proběhl v letech 1945-48 a byl organizován s cílem doplnit chybějící střední stavy v pohraničí. Vláda přislíbila reemigrantům, že budou zařazeni do výrobního procesu podle svých dosavadních zaměstnání a povolání. Jak píše Vaculík: „Tento příslib však nebyl zcela splněn, neboť předpoklady vlády o dostatku vhodných míst pro zahraniční krajany nebyly úplně správné, neboť hned po osvobození nastal velký příliv osídlenců do pohraničí z vnitrozemí a nejvhodnější místa byla v krátké době obsazena.“ (Vaculík, 2002, s.40)

Valášková (1996) uvádí, že ne všem zájemcům byla reemigrace povolena. V případě smíšeného manželství bylo přesídlení povoleno pouze, jestliže Čechem byl muž. Reemigrace nebyla umožněna ani těm, kteří zastávali významná místa, byli místními orgány považováni za nepostradatelné nebo naopak politicky nezpůsobilí.

Podle Michalce (1999) se česká komunita[24] dostává do popředí zájmu v roce 1986 souvislosti s černobylskou jadernou havárií, kdy se píše o kritické situaci jakýchsi volyňských Čechů, kteří žijí na postiženém území.

Právě jaderná katastrofa v Černobylu byla důvodem k tomu, aby česká vláda, z iniciativy tehdejšího prezidenta Václava Havla, zorganizovala v letech 1991 až 1993 rozsáhlou humanitarní akci, během které se do Čech vrátily tisíce krajanů[25] z ukrajinské Volyně. V postižených oblastech se totiž nacházelo několik obcí obydlenými Čechy. Bylo zřejmé, že vystěhováním a následným rozptýlením zaniknou národnostně homogenní české komunity. Jak uvádí Valášková (1996, s.56):

„Z obav před ztrátou národní identity, ale zejména v atmosféře stoupající nemocnosti, nesystematičnosti protiradiačních opatření a vzrůstající radiofobie, usilovali ukrajinští Češi o možnost přesídlení do ČSFR. Možnost přesídlení se vztahovala na osoby českého původu a rodinné příslušníky, kteří žili v zóně tzv. doporučené evakuace.“

Repatriace krajanů z černobylské zóny byla výjimečnou humanitární evakuací, kde stát krajanům zajistil vše, od udělení trvalého pobytu přes převod financí po zajištění dopravy.

Realizace přesídlovací akce v letech 1991-1993 s sebou také přinesla další problémy pro krajany, kteří z rozličných důvodů, zůstali v zemi původu. Přesídlení se zúčastnila většina krajanů z příslušných komunit, nicméně někteří krajané přesídlit nemohli, např. měli člena rodiny na vojně, nebo nebyli v té tobě přímo v dané lokalitě, jelikož někteří lidé využili možnosti, kterou poskytla vláda SSSR bezprostředně po havárii, a přesídlili dočasně do jiné části Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že přesídlování bylo zastaveno v roce 1993, došlo v řadě případů k rozdělení rodin, které má za následek současné žádosti krajanů o přesídlení.[26] Zájem o přesídlení projevují Podle Valáškové (1996) především krajané žijící ve vzdálenějším okolí Černobylu.

„Podle první informace z konce roku 1989 byla za postiženou zónu považována poměrně rozsáhlá oblast včetně západní Volyně, Žitomirska a Kyjeva. Ve všech českých komunitách se v těchto oblastech ukrajinští Češi zapisovali do předběžného seznamu k přesídlení. Podle pozdějších oficiálních údajů však tyto oblasti nebyly považovány za postižené. A tak, i když někteří obyvatelé pobírali finanční kompenzace za následky havárie, nemohli být do přesídlovací akce zařazeni, neboť nežili v zóně doporučené evakuace. Tato skutečnost vyvolala mezi krajany mnoho sporů a nevraživosti.“ (Valášková, 1996, s. 56)

Zkušenosti z let 1991-93 ukázaly, že hromadné přesídlovací akce stimulují zájem o přesídlení i uvnitř relativně stabilních krajanských komunit, a proto vláda zvolila strategií umožňovat přesídlení do ČR výhradně individuálně. Potomky volyňských Čechů je jistě možno najít i mezi přesídlenými krajany z Kazachstánu, Ruska, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Moldávie, které probíhalo na základě už individuálního přesídlení krajanů realizovaného v letech 1995-2001 prostřednictvím smluvně vázané nevládní organizace (v letech 1994 – 96 byla touto organizací Nadace při ČT Člověk v tísni).[27]

Od ukončení programu repatriace z  vybraných vzdálených nebo ohrožených teritorií v roce 2001[28] již neprobíhá žádný program, který by aktivně pomáhal českým krajanům s přesídlením do ČR. Na Ukrajině však zůstaly ještě tisíce rodin volyňských Čechů, z nichž mnozí z nich usilují o přesídlení, nicméně v současné době pokud chtějí reemigrovat do Česka, musí zvolit stejný postup jako jiní cizinci. Tedy postoupit složité individuální řízení a prokázat stanovený finanční obnos, což je pro ně, vzhledem k životním podmínkám, nereálné.

1.2.4 Životní situace volyňských reemigrantů po příchodu do ČR

Kastner (1998) uvádí, že volyňští Češi, kteří přišli do ČR po druhé světové válce, dlouho tvořili společnost sami pro sebe. Teprve časem navazovali bližší kontakty s domácím českým prostředím. Byli označováni za vlídné a pohostinné, ale zároveň, vzhledem ke svým zážitkům, ostražití. Celkově lze konstatovat, že si odchodem ze sovětské diktatury polepšili. I když je záhy zde zastihly poúnorové poměry, přesto byl však mezi československou komunistickou totalitou a komunistickou totalitou rozdíl. Na základě sociologického šetření se Kastner domnívá, že: „K  většímu odcizení ve vztahu k českému domovu došlo v ortodoxním prostředí než v katolickém nebo protestantském.“ (Kastner, 1998, s. 255).

Jejich sociální postavení se však oproti sociálnímu statusu za vlády Poláků na Volyni zhoršilo, a mnohdy výrazně. Přes perzekuce a zákazy výuky češtiny si zachovali původní jazyk, lidové zvyky a vědomí národní pospolitosti.

Jak uvádí Cupalová (2005), vyznačovali se silným národním vědomím, které bylo vázané na kulturu a folklor. Konflikty s místními vznikaly zejména díky převádění už vlastněného majetku jinými osídlenci na volyňské vojáky v rámci odměn za zásluhy. Volyňští Češi byli také na svou dobu málo protiněmečtí, neboť příchodem Němců na Volyň byly zastaveny deportace a nesdíleli obdiv zbytku společnosti k Rusku. Z toho také plynuly silné antipatie vůči komunismu, které byly v té době v ostrém protikladu k většinovému cítění české společnosti. Celkově po zkušenostech s neustálým střídáním režimů na Volyni se Češi dokázali přizpůsobit jakémukoli režimu, i když s ním nesouhlasili.

Dalším specifikem, které vyplynulo z válečných utrpení a ztrát, byl odpor k válce a přetrvávající nejistota při zajišťování obživy a podmínek existence.[29] Život v jiné kulturní a geografické oblasti měl vliv na jejich mentalitu, a také na způsob života a kulturu. Přesídlení ve velkém počtu usnadnilo vztahy s prostředím, ale na druhou stranu zpomalilo celkovou integraci. Odlišnosti byly výrazné zejména v oblékání-především u žen, jazykové odlišnosti, odlišnosti ve stravovaní a v náboženské příslušnosti. Jazykové problémy reemigrantů byly dány používáním jazykových výrazů národností, se kterými spolužili na Volyni, jejich přetvářením, a také zastaralou úrovní českého jazyka. Pravoslavné vyznání většiny reemigrantů sice způsobovalo nedůvěru u českého obyvatelstva, ale nebylo zásadním problémem, neboť u přistěhovalců i domácích projevoval k víře spíše vlažný postoj.

Absence života v sociálním státě se projevila v silné nedůvěře k zásahům státu do života, což se projevilo podle Cupalové (2005) ve výraznému individualismu a důrazu na rodinu, která byla ovšem chápaná v nejužším smyslu.[30] V těžkých dobách se také projevovala sounáležitost a solidarita v rámci vesnice, případně k celé skupině volyňských Čechů.

Zřetelný je u této krajanské komunity důraz na vzdělání, jímž se dopracovali ke zvýšení svého sociálního statusu. Nosková (1999, s. 47) uvádí, že: „Mezi reemigranty měli a mají největší počet vysokoškolsky vzdělaných osob s návaznou úspěšnou profesní kariérou.“

První přesídleneckou vlnou po roce 1989 byli obyvatelé z ukrajinské obce Malá Zubovština, odtud se transfer občanů uskutečnil v roce 1991. Druhou vlnou byli přesídlenci z ukrajinské kolonie Malinovka, rovněž v bývalé Kyjevské gubernii, kteří se vraceli v letech 1992-1993.

Jak uvádí Vaculík: „První migrační vlna proběhla v období polistopadové vstřícnosti a solidarity. V této vlně bylo nejvíce osob, které se deklarovaly jako Češi 82% a velký počet taktéž ovládal český jazyk 74%.“(Vaculík, 2002, s. 65). Díky sdělovacím prostředkům byli příslušníci této vlny známí, nicméně řada reemigrantů zažívala pocit izolace a odlišnosti, neboť místní obyvatelstvo je za Čechy nepovažovalo. Většinou nedostali práci v rámci své kvalifikace, docházelo k průtahům, nebylo jim uděleno slíbené státní občanství. V mnoha případech se zbavili veškerého majetku v očekávání, že se o ně vlast postará.

V roce 1991 a 1992 si přesídlenci mohli ještě z několika nabídek vybrat sídlo, kde chtějí v Čechách bydlet. Volné byty byly lokalizovány ve spolupráci se starosty obcí. Pokud obec měla zájem o poskytnutí ubytování přesídlencům, uvolnil stát částku na renovaci příslušného počtu bytů a obci poskytl příspěvek na rozvoj infrastruktury obce. Obzvláště v roce 1991 a 1992 si přesídlenci mohli ještě na Ukrajině z několika nabídek vybrat sídlo, kde chtějí v Čechách bydlet. Zejména ve zrušených výcvikových prostorech po Sovětské armádě bylo bytů k renovaci dostatek. Některé obce daly v letech 1991 – 1993 k dispozici relativně velký počet bytů, takže zde vznikly poměrně početné enklávy přesídlenců, což do značné míry ovlivnilo následnou integraci krajanů do společnosti.[31]

Jak dále uvádí Vaculík (2002), migrační vlna z Malinovky 1992-1993 byla hůře jazykově vybavená, počet osob českého původu byl nižší-74%. Adaptační problémy byly totožné jako u předchozí skupiny. Zejména snižující se nabídka pracovního uplatnění a častější nedorozumění s domácím obyvatelstvem.

Podle Barocha (2006), po příchodu do ČR jim nebylo uděleno státní občanství, jak předpokládali, nýbrž povolení k trvalému pobytu, díky kterému nemohli volit, ačkoli

v mnohých vsích tvořili výraznou skupinu obyvatel.[32] Baroch dále zmiňuje, že s chybějícím občanstvím přicházely i další problémy. Nemohli se zúčastnit kupónové privatizace, měli potíže při získávání úvěrů od bank nebo omezené možnosti s nákupem nemovitostí.

Po pěti letech získali volyňští Češi občanství, ale jak dále uvádí Baroch (2006), objevil se problém s nárokem některých krajanů na důchod. V roce 2000 vypršela platnost mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení, která upravovala pravidla pro vyplácení důchodů lidem, kteří dlouhodobě pracovali na Ukrajině či v Česku a přestěhovali se z jednoho státu do druhého. Příprava a uzavření nové dohody byla záležitostí dalších 4 let.

U potomků volyňských Čechů z černobylské oblasti můžeme identifikovat podobné kulturní, sociální a mentální charakteristiky, jako u reemigrantů z první vlny, ovšem pozměněné odlišným historickým vývojem-především dlouhým životem pod totalitní diktaturou sovětského svazu, dále sociálními, zdravotními a ekonomickými dopady výbuchu jaderné elektrárny. Valášková (1995) zdůrazňuje také vliv dlouhodobé koexistence s majoritním ukrajinským obyvatelstvem, což specifickým způsobem ovlivnilo kulturu, způsob života, jazyk, výběr partnera, a tudíž celkovou etnickou strukturu.[33] Jak doplňuje Jánská a Drbohlav (2001), u reemigrantů z černobylské oblasti je stále výrazná tradice rodiny a rodinné sounáležitosti.

Taktéž je patrný důraz na vzdělání-stupeň dosaženého vzdělání je poměrně vysoký, mnozí mají vystudované vysoké školy a na Ukrajině patřili k významným sociálním vrstvám. Po příchodu do vlasti dále někteří studují vysoké školy, podnikají, nicméně mnozí z nich mají podle Barocha (2006) se svým uplatněním potíže a jsou nuceni živit se zaměstnáními hluboko pod úrovní jejich kvalifikace.

Přes některé drobnější problémy se krajané adaptovali na život v České republice naprosto samostatně a velice úspěšně. Z hlediska integrace přesídlenců lze přesídlovací akci hodnotit jako velmi úspěšnou.[34] Podle Valáškové: Je postavení přesídlenců mnohem příznivější, než postavení např. rumunských Čechů, kteří do ČR migrují individuálně a z ekonomických důvodů.“ (Valášková, 1995, s. 60)

1.3 Životní situace české menšiny v Banátu

1.3.1 Historie osídlení:

Banát vznikl ve středověku jako správní oblast Uherského království. V důsledku tureckých výbojů na Balkán se stal součástí Osmanské říše. Na počátku 18. století se zpustošeného Banátu zmocnilo Rakousko a začlenilo toto území do tzv. Vojenské hranice.(Svoboda, 2002, s. 81). Řídká osídlenost tohoto hraničního území představovala pro rakouské úřady vojensko-strategickou i hospodářskou nevýhodu. Proto byla zahájena kolonizace novými osadníky.

Heroldová uvádí, že: „Češi, kteří kolonizovali Vojenskou hranici patřili k nejchudším vrstvám obyvatel českých zemí, jejichž postavení jim nedovolovalo stěhovat se jinam  (bezzemci, řemeslnící a vysloužilí vojáci,) a do zmíněné oblasti odešli pod příslibem přidělení půdy, osvobození od daní a vojny.“ (Heroldová, 1996, s. 28)

Secká (1996) uvádí 1. kolonizační vlnu v letech 1820-1824 a 2. vlnu v letech 1826-1830. Důvody, které vedly k přesídlení byly jednoznačně ekonomické a společenské (chudoba, poddanství, vojenská služba).

Kromě hromadných kolonizačních vln je nutné také zmínit ještě individuální příchody Čechů v průběhu 19. a 20. století do historických rumunských zemí. Ti však většinou směřovali do velkých měst a brzy se do rumunské společnosti asimilovali.

1.3.2 Charakteristika:

České vesnice v Banátu netvoří kompaktní osídlení území. Jak zmiňuje Svoboda (2002), izolovanost vesnic způsobená horským terénem a nepřístupnými komunikacemi napomáhala vytváření uzavřených vesnických komunit, jejichž styk byl v minulosti velmi řídký. Během několika desetiletí změnili hornatou a zalesněnou oblast v obdělanou krajinu. Češi rovněž svou hospodářskou a kulturní vyspělostí značně převyšovali své okolí.

Charakter vesnic je možné, i přes určitá specifika, označit za kovozemědělský, neboť část mužské populace byla a je zaměstnána v okolních dolech a po návratu ze zaměstnání se věnuje zemědělství, které je považováno za hlavní zdroj obživy.[35] Při nízké efektivitě výroby-vliv nepříznivých geografických podmínek a používání zastaralých technologií, zemědělství představuje pro krajany sice soběstačnost a nezávislost, ale také dřinu a život na hranici chudoby.

Banátští Češi nebyli díky izolovanosti terénu a mírnější formě rumunského socialistického režimu vystavěni politickým tlakům či perzekucím. V rozsáhlých horských a podhorských oblastech, mezi něž banátská oblast patří, nikdy neproběhla kolektivizace, a tak zde zůstala zachované soukromé zemědělství a původní kultura.

Jak uvádí Kolínská (2005) a Svoboda (1999), integrita české kultury je dána specifickými podmínkami českých osad a jejich relativní izolovaností. Dalším důvodem silného národního vědomí kromě jazyka je u této české menšiny vědomí určité ekonomické a sociální nadřazenosti. Kolínská (2005) zmiňuje, že české vesnice byly upravenější než rumunské, byl kladen důraz na vzdělání a pravidelně se sloužili bohoslužby.

Narozdíl od pravoslavného vyznání okolního obyvatelstva byli čeští kolonisté Banátu římskokatolického vyznání.[36] Náboženská víra byla pro osadníky velmi významná a výrazně ovlivňovala a dosud ovlivňuje život všech členů této komunity. Bohoslužby a náboženské poutě představují pro krajany nejen upevnění víry, ale také posílení etnického vědomí. Tato možnost společného setkávání českých osadníků rozhodujícím způsobem přispívala k etnické integraci komunity.

Češi dále k udržení své odlišnosti důsledně lpěli na vnějších projevech své etnické příslušnosti-zejména jazyku, oděvu a zvyklostech.

V nebývalé míře uchovali české zvyky a českou řeč, na kterou je kladen mezi příslušníky komunity velký důraz. Kolínská uvádí, že: „Výuka na školách dodnes první 4 ročníky probíhá v češtině, rumunština je vyučována jako cizí jazyk. V rodinách se mluví česky.“ (Kolínská, 2005, s. 14)

Svoboda (2002) zdůrazňuje, že základní jazykový ráz je čistě český, bez stop moravských nářečí. Podoba jazyka je ovlivněna působením kněží, učitelů z Čech do 80. let  20. století, četbou a kontakty s reemigranty. Svoboda dále uvádí, že: „Přesto však v porovnání s jinými krajanskými komunitami, např. z Volyně, je banátská čeština starobylejší, zachovalejší a méně ovlivněna okolními a státním jazykem.“(Svoboda, 2002, s. 33)

Co se týká zvláštnosti odívání, zejména u starých příslušníků, si dosud uchovalo charakter českého vesnického odívání druhé poloviny 19. století.

Svoboda (2002, s. 88) při popisu současného stavu komunity uvádí, že v posledním období Češi jako pokrokový kulturní činitel nevystupují:

„Pro většinu z nich jsou nadále typické charakteristické vlastnosti jako pracovitost, houževnatost, hospodárnost a šetrnost, ale jejich mentalita se už v mnohém přizpůsobila balkánské-pasivita, netečnost k věcem společným, obecním a státním, fatalismus, nedochvilnost. Navíc přímo rozkladně na ně působí zavádění moderních civilizačních technologií, jež narušila přirozenou kontinuitu života a náhle  uvolnila staré mravy.“

 Úpadek zájmu o společenský a kulturní život je kromě vlivu modernizace života způsoben také nedostatkem vzdělaných a inteligentních autorit mezi krajany.

I přes zjevné dezintegrační tendence se však v českých vesnicích dochovaly zbytky tradiční české kultury-udržují se tradiční zvykové a obyčejové jevy a prvky, které ve vlasti už dávno zanikly. Především se jedná o rituály vycházející z církevního kalendáře.

Navzdory odlivu obyvatelstva do ostatních rumunských měst či do zahraničí, se v banátské oblasti udrželo dodnes 6 českých vesnic. Podle údajů ze sčítání lidu 1.7. 1992 žilo v Rumunsku asi 5800 osob hlásících se k české národnosti, z nichž asi 80% žilo v župách rumunského Banátu (Svoboda, 1999, s. 3). V posledních letech však počet obyvatel v těchto vesnicích nebezpečně klesá, a tak hrozí zánik některých vesnic.[37]

1.3.3 Reemigrace

První vlna reemigrace vznikla na základě výzvy československé vlády k zahraničním krajanům za účelem osídlit pohraničí.  Na rozdíl od volyňských Čechů byli tito krajané očekáváni spíše jako pomocná pracovní síla. Mezivládní protokol o transferu osob české s slovenské národnosti byl podepsán 10.7. 1946. Jak uvádí Secká (1996), z Rumunska reemigrovalo asi 30 000 osob, z nichž banátští Češi tvořili zhruba jednu třetinu. S Rumunskem nebyla nikdy podepsána smlouva o majetkoprávním vyrovnání, a tak reemigrovali jen nemajetní nebo ti, co se majetku zřekli a nechali ho příbuzným.

Vaculík (2002) zmiňuje, že u reemigrantů z Rumunska skutečně hlavní důvody reemigrace spočívaly v hospodářské sféře. Jednak to byl zájem státu a jednak snaha krajanů o zlepšení nebo uchování dosavadního socioekonomického postavení. Secká (1996) rozšiřuje důvody o narůstající přelidněnost a nedostatek půdy v českých vesnicích.

Charakteristické pro banátské Čechy bylo silné etnické povědomí a výrazná idealizace staré vlasti, která v kontaktu s realitou způsobovala přesídlencům adaptační problémy. Jak uvádí Secká (1995), mezi problémy, které ztěžovaly adaptaci a integraci, patřil nedostatek osídlovacích míst, dosazení většiny zemědělců do průmyslové výroby, hromadné usazovaní reemigrantů, které způsobovalo izolovanost, rezervovanost a malé pochopení veřejnosti pro kulturní odlišnost, narušení rodinných a sousedských vazeb a tradičního života komunity. Zásadní změnou bylo taktéž chápání pojetí času, který byl u krajanů živících se zemědělstvím zcela závislý na ročním období a církevních svátcích.

Podle Černého (2003) se zachovala se určitá rodinná obřadnost, která se projevovala na podobě svateb a křtin a taktéž určitá inklinace k endogamním svazkům. Výrazným charakteristickým rysem byla pracovitost a rychlé přizpůsobení se politickým podmínkám.

Druhá vlna odchodů trvá od roku 1990 dodnes. Narozdíl od krajanů z Volyně se jedná o individuální reemigraci jedinců či celých rodin donucených okolnostmi nebo odcházejícími na základě svobodného rozhodnutí. Výlohy si reemigranti musí platit sami a pomoc hledají především u známých a příbuzných.

Jak uvádí Černý (2003) a Kolínská (2005), hlavními důvody k reemigraci jsou ekonomické důvody (nedostatek pracovních míst, nízká konkurenceschopnost a útlum průmyslové činnosti-těžby). Důležitou roli však také hraje faktor češství.

1.3.4 Životní situace banátských reemigrantů po příchodu do ČR

Kromě formálních problémů, které byly spojeny s vízovou povinností a formou pobytu se objevují problémy provázející jejich každodenní život. K těm patří taktéž ve shodě s první reemigrační vlnou zejména narušení tradičních rodinných a sousedských vazeb a celkového společenského a kulturního života komunity, který byl pro krajany velmi významný.

Idealizace poměrů ve vlasti u této skupiny reemigrantů není výrazná. Spíše převažovala u reemigrantů v prvních letech této reemigrační vlny. Jak doplňuje Kolínská (2005), většina krajanů má dnes v Čechách své příbuzné nebo přátele, takže jsou o životě v Čechách dobře informováni.

Jak uvádí Černý (2003), reemigranti si všeobecně stěžují na rezervovanost, nedůvěru okolí a vysoký stupeň anonymity. Někteří také v Čechách postrádají dodržování tradic, kulturní život, vzájemnou sounáležitost obyvatel, víru a náboženskou aktivitu. Určité problémy se také vyskytují s některými obyvateli, kteří je především díky nedostatkům v používání moderního českého jazyka označují za cizince. Mnohým také chybí příroda, čistý vzduch a dostatek prostoru.

Narozdíl od Kolínské (1995), která popisuje spokojenost krajanů se svým současným postavením, Dokoupil (2006) a Zvelebil (2006)[38] uvádí, že se banátským Čechům ve vlasti nedaří nejlépe. I když jsou pracovití a skromní, nemají žádné vzdělání, pochází z jiné kultury. Práci nejčastěji nacházejí v zemědělství, gumárenském a automobilovém průmyslu. Navíc žijí odděleně od zbytku vesnice a dochází tak k přetrhání staletých vazeb. Dále uvádí, že neznají nikoho, kdo by svým příbuzným posílal do Rumunska peníze nebo balíky. Spíše jsou potraviny a peníze z domova posílány do Čech.

Z výše uvedených důvodů se u některých banátských reemigrantů stává, že se po několika letech vracejí zpátky do Banátu, kde se získanými zkušenostmi a finančními prostředky snaží spolu s dalšími krajany o zajištění existence nejen své, ale i celé české komunity.

Příloha 2

Oblasti integrace a kategorie očekávání

Dimenze                       Kritérium                             Indikátor

Sídelní integrace             Forma pobytu                        Státní občanství

                                                                                   (soc.zabezpečení, volební právo)

                                                                                   Povolení k trvalému pobyt

                                                                                   Přechodný pobyt nad 90 dní

Politická integrace          Politická angažovanost           Volební právo-aktivní, pasivní

Možnost zakládání a participace na činnosti krajanských organizacích

                                    Přístup k veřejným službám  Dostupnost, kvalita, možnosti

                                                                                   Zaměstnání

                                                                                   Studium a vzdělávání

                                                                                   Zdravotní péče

                                                                                   Bezpečí a ochrana-soudy, policie

                                                                                   Přístup úředníků

Společenská integrace    Sociální struktura  a

                                      společenský status               Sociální pozice reemigranta

                                                                                   Společenský a veřejný život

                                     Ekonomické zabezpečení        Kvalifikace

                                                                                   Zaměstnání

                                                                                   Finanční situace

                                      Sociální a prostorová

                                      mobilita                                  Možnost ekonomického a

                                                                                   společenského vzestupu

                                      Bydlení                                             Etnická komunita X rozptyl mezi majoritou

                                                                                   Lokalita

                                                                                   Dopravní dostupnost

                                                                                   Velikost a vybavenost bytu

                                      Mezilidské vztahy                  Vztahy s majoritou-veřejné a společenské,  pracovní, sousedské, přátelské

                                                                                   Kontakt a vztahy s krajany v ČR

Vztahy se členy komunity v zahraničí

Postoj majority k reemigrantům a pocit přijetí

Kulturní integrace           Sociokulturní úroveň

                                      majority                                 Hodnoty, tradice, mentalita, jazyk

Míra odlišností od původního prostředí

Očekávání kulturních a společenských rozdílů

                                      Kulturní sebeidentifikace

                                      jedince                                  Identita

Míra uchování kulturního dědictví předků (jazyk, hodnoty, tradice, zvyky, kontakty)

                                      Participace na kulturním

                                      životě společnosti

 Příloha 3

Návod k rozhovoru

Úvodní část

-představení výzkumu a jeho účelu

-domluva o způsobu záznamu rozhovoru a jeho následném využití pro výzkum

-ubezpečení o anonymitě a využití rozhovoru pouze pro tuto práci

Rozhovor

a) odchod

- rozhodnutí k odchodu, důvody

-dobrovolnost/vynucenost

-sám/rodina

-reakce okolí

b) informovanost o České republice

-předchozí návštěva ČR-kolikrát, jak dlouho, dojmy

-znalosti-odkud, vliv na vytvoření očekávání, shoda s realitou+důsledky na životní situaci

-očekávání odlišností, problémů nebo stejnost, podobnost + potvrzení/nepotvrzení

-zájem komunity o dění v ČR

c) očekávání týkající se sídelní integrace

-forma pobytu

d) očekávání týkající se politické integrace

-politická angažovanost – volební právo, krajanské oragnizace

-přístup k veřejným službám-dostupnost, kvalita, možnosti

e) očekávání týkající se společenské integrace

-sociální struktura a společenský status-sociální pozice, společenský a veřejný život

-ekonomické zabezpečení-kvalifikace, zaměstnání, finanční situace

-sociální a prostorová mobilita-možnost vzestupu

-bydlení-lokalita, dostupnost, úroveň, etnická komunita/rozptyl mezi majoritou

-mezilidské vztahy-vztahy s majoritou-znevýhodnění/bezproblémové, s krajany v ČR-setkávání, se členy komunity v zahraničí-návštěvy

-postoj majority k reemigrantům-pocit přijetí, rovnocenného postavení/znevýhodnění

f) očekávání týkající se kulturní integrace

-sociokulturní úroveň majority-hodnoty, tradice, mentalita, jazyk a jejich odlišnost od původního prostředí+očekávání rozdílů

-porovnání s Čechy-výhoda/nevýhoda, lepší/horší

-kulturní sebeidentifikace jedince-identita, uchovávání kulturního dědictví předků, participace na kulturním životě společnosti

g) vliv konfrontace očekávání s realitou na životní situaci

h) změna očekávání v čase

- období příchodu, další časový vývoj

Závěr

Příloha 4

Stručný přehled respondentů

 V následujícím přehledu podávám základní údaje o respondentech, se kterými jsem dělala rozhovor:

R1: Muž, asi 50 let, učitel, z rumunského Banátu. Je ženatý, má dvě děti. V Čechách je od roku 1990 a má české občanství.

R2: Muž, asi 55 let, z rumunského Banátu. Je ženatý, má tři děti. V Čechách je od roku 1990 a má české občanství.

R3: Žena, 74 roků, z rumunského Banátu. Je vdova, má 3 děti.

R4: Žena, asi 48 roků, vychovatelka, přišla z Ukrajiny-z černobylské oblasti. Je vdova, má 2 děti. V Čechách je od roku 1993 a má české občanství.

R5: Žena, asi 79 roků, pochází z Ukrajiny-z černobylské oblasti. Je vdova, manžel byl Ukrajinec, má 2 děti. V Čechách je od roku 1992 a má české občanství.

R6: Žena, asi 40 roků, lékařka, z Ukrajiny-z černobylské oblasti. Je vdaná, manžel je Ukrajinec. V Čechách je od roku 1992.

---